Přiznejme si to. Každého někdy napadlo, že by bylo lepší, kdyby někdo zemřel. Prostě jste někomu v duchu přáli smrt.
Ano v duchu. Neříkali jste to nahlas, protože se to přeci nesluší, někomu přát smrt. Jsme přeci civilizovaní lidé. I bible zabít někoho zapovídá.
Při pohledu na to, co se děje na Ukrajině se situace rázně změnila. Přání smrti tomu, kdo ta utrpení způsobuje se stávají slovníkem i vysoce kultivovaných, vzdělaných a dokonce i věřících lidí. Upřímné přání smrti nejznámějšímu žijícímu válečnému zločinci jsem slyšel i od věřících dam.
Máme se začít sami sebe bát? Máme mít sami pocit nepatřičnosti? Potrestá nás za to pánbůh? Poškozujeme si karmu, když mu přejeme smrt?
Určitě ne. Je to přirozená reakce při pohledu na vybombardované školy a nemocnice. I já jsem si naivně myslel, že válka nebude. Jsme přeci ve 21.století. A pokud bude, tak rychlá a skvěle naplánovaná a padne v ní pár stovek vojáků a bude hotovo. Místo toho vidíme to nejprimitivnější sadistické barbarství, jehož cílem je vraždit a ničit.
Měl bych pro něj měl lepší trest. Zavřel bych ho v ruského vězení a nechal ho bydlet s 20 dalšími trestanci na cimře. Není to rychlá smrt, ale dost pomalá a opravdu trýznivá smrt.
Přiznávám, že se necítím vůbec nepatřičně.
