Dneska budu trochu jako televize Nova. Zvířátko na závěr zpráv. Je pátek. Tak tedy na závěr týdne.
Vracím se domu autem a v ulici potkám sousedy, se kterými si a s několika dalšími žijeme v našich uličkách na kraji Prahy už víc jak 23 let.
Divně pobíhají, asi mě a moje auto nepoznali a bojí se, že sem jede někdo přespolní, který neví, že tady jezdíme krokem, všichni se známe a zdravíme.
Poznali mě, ale věděli, že nevím to, co oni. Divně pobíhali, protože chytali 3-měsíční štěně retrívra, kterého mají doma 3.den, tak abychom se náhodou nesetkali tváří v tvář. On a chladič mého auta. To samozřejmě nehrozilo, protože tudy jezdím už 23 let. Krokem.
Skončilo to malou zácpou. Jak jsem to štěně uviděl, zastavil uprostřed ulice, vystoupil a jal se s novým, chlupatým sousedem seznamovat. Za pár minut jela další sousedka s dcerou a už jsme to u nás zacpali úplně.
Pes působí terapeuticky v každém případě, ale uvědomil jsem si, jak důležitá jsou domácí zvířata pro lidi v současné době. Sousedi to měli o to složitější, že jim minulý týden umřela fenka a oni žijí se psy už několik desetiletí.
Všichni jsme si s tím štěnětem hráli, kecali a byli v pohodě. A štěně s námi. Na sousedech bylo vidět, že radost ze štěněte přebíjí smutek z minulé ztráty. Já z toho měl dobrou náladu až do večera.
Navíc vím, že se tenhle pes bude mít jak na zámku. Bude chodit na cvičák, třikrát denně na procházku, má zahradu. Akorát do postele nesmí. Chudák.
