Socializace vlakem

Začalo to už na základní škole – jedenkrát do roka mě maminka brala vlakem do Prahy na tak zvaný předškolní nákup. Bylo to vždycky ke konci prázdnin, kdy maminka zjistila, z čeho všeho jsme se sestrou vyrostly, a tak bylo zapotřebí před novým školním rokem obnovit garderobu a přikoupit nějaké to zničené kružítko. Na ten den, kdy nasedneme společně do vlaku a kolem nás bude ubíhat krajina jako ve filmu, jsem se těšila celý rok. Jízda vlakem do Prahy tehdy byla pro mě něco výjimečného.



Po základní škole jsem nastoupila na střední školu v Praze a jízda vlakem se stala mým každodenním chlebem. Po páté hodině mě maminka budila teplým čajem a chlebem s máslem. Někdy i se šunkou, ale málo. Vlak odjížděl v 06:18 a já měla před sebou skoro dva kilometry svižné chůze. To už mi jízda vlakem zdaleka nepřipadala tak romantická a někdy se mi dokonce zajídala. Nicméně na nádraží se vždycky sešla celá parta stejných ospalců a ve vlaku probíhala hojná výměna taháků, tipů kam za školu a jiných užitečných činností podporující naší cestu ke vzdělání.

Cesty do zaměstnání měly podobný scénář, jen s tím rozdílem, že na ranní službu na letiště jsem vstávala už ve čtyři hodiny ráno. To mi pak jízda vlakem suplovala spíš postel a ramena mých spolusedících polštář –  ne jednou jsem se probudila na výstupní stanici na rameni spolucestujícího, ovšem tehdy jako mladá a ne zcela ošklivá dívka… většinou jsem byla „omluvena“.

Ani s postupnými změnami zaměstnání cesty vlakem z mého života nevymizely. Dílem to bylo tím, že dalších variant dopravy nebylo, větším dílem ovšem faktem, že jsem si cestování vlakem doživotně zamilovala. Každodenní cesta vlakem je totiž něco jak sociální studie nebo časosběrný dokument. Složení lidí ve vlaku, ať už věkové či společenské, jejich chování a reakce na spolucestující či na vypjaté chvíle, jejich návyky, rituály a zlozvyky, styly odívání, komunikace či naprostá ignorace… to vše lze každodenně pozorovat a sledovat.

Cestování, a to nejen vlakem, generuje ale také nové lidi v našich životech, nové známé, přátele, někdy i známosti na celý život.  Navazování kontaktu je přeci tak snadné! To stačí větší zpoždění, a hned je na co společně nadávat . Nebo zapomenutý šál či rukavice a hle, kontakt je tu.

Pro mě, jako Blíženece a ženu zrozenou v Marsu, je pramalý problém navazovat kontakty a seznamovat se.  Stačilo párkrát se potkat očima, časem se pozdravit a pak už ke konverzaci nebylo daleko. Není tedy divu, že postupem času se kolem pravidelného vlakového spoje, kterým jsem jezdila, vytvořila skupina lidí, která každé ráno obsadila až dvě čtyřkové sedačky a poměrně hlasitě diskutovala politická témata, komentovala situaci ve městě či vývoj počasí nebo jen tak sdílela zážitky předešlého dne.

Zakrátko nám ovšem bylo málo jen tak se potkávat náhodně na nástupišti, nastoupit a jet, a tak jsme zavedli tzv. vlakové mejdany; pravidelné a poměrně sofistikovaně organizované jízdy v první třídě, kde nechyběl například ranní přípitek šampaňským s jahodami a výjimkou nebylo ani čtení poezie. Tyto spanilé jízdy jsme spojili vždy s nějakou událostí, většinou tak čtyřikrát do roka. 

První vlakový mejdan byl po Velikonocích – to se podávala vajíčková pomazánka, vajíčkový salát či jiná variace na téma „vejce“ plus vždy něco málo sladkého. Druhý následoval před prázdninami, kdy jsme se rozjížděli na všelijaké dovolené a rozlučka se přímo nabízela. Třetí byl takovým setkáním „disentu“ – 21. srpna, kdy jsme „slavili“ příchod “spřátelených” vojsk. A čtvrtý, poslední se konal většinou před Vánocemi, kdy už většina z nás měla napečeno a probíhala ochutnávka všech druhů vánočního cukroví.

Vědec, prodavačka ve zlatnictví, marketingová vedoucí, knihovnice, projektový inženýr, fotograf, obchodní zástupce… jinak naprosto nesourodá skupina různých profesí, věku, zájmů a názorů, kterou spojovala „jenom“ jízda stejným vlakem. Skupina žila svým životem, měnila svojí podobu, lidé v ní cirkulovali, to podle toho, kdy někdo odešel na mateřskou dovolenou nebo do důchodu, adoptovali jsme nové členy a užívali si to. Vlakový personál už nás znal a ne jednou se k nám přidal alespoň vypitím společné kávy. Dokonce si jeden vlakový průvodčí vyžádal, abychom mu dali vědět, kdy bude další „vlakový mejdan“, že si vezme službu.

Vlak a železnice obecně je fenomén v mnoha ohledech, ale jestli se chcete socializovat, jezděte vlakem. Třeba někdy natrefíte na partu lidí, co si v první třídě se sklenkou v ruce recituje Gellnera, Radosti života.

  • Další články autorky
Ire Faloutová

Ire je už velká holka, co má za sebou pár životních kotrmelců,ale pořád se učí žit. Ráda komunikuje, diskutuje, píše a cítí se jako ryba ve vodě ve společnosti opravdových lidí. Má až přemrštěný smysl pro spravedlnost a hledá v lidech vždy to lepší. Je lektorkou jógy a propagátorka přirozeného pohybu. Miluje život, jaký je.

follow me

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 5 / 5. Hodnotilo: 4

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *