Porod i to slovo známe každý. Každý z nás jsme ho zažili. Sice si ho nepamatujeme, ale byl a je zásadním okamžikem našeho života. Bez něho bychom ani nemohli číst tyto řádky.
O tomto porodu ale nebude řeč. Bude řeč o sociálním porodu, který bychom měli zažít také všichni, kdo se dožijeme rané dospělosti.
Tímto porodem bychom si měli projít každý z nás, pokud máme mít šanci stát se někdy v životě dospělými. Na tomto porodu se podílíme společně s rodiči, ovšem ta nejdůležitější role je na rodičích samotných.
V souvislosti s dospíváním a osamostatněním se mladého člověka, což lze chápat jako sociální porod, se mezi odborníky zavedl termín, že rodina je sociální děloha. Úkolem rodiče je po skutečném porodu a těch mnoha úporných a zároveň radostných letech umožnit našemu mladému dítěti ten druhý, také naprosto zásadní, sociální porod.
Četl jsem mnohokrát, že to nejlepší, co člověk v životě zažije, je prenatální stadium. Máme se skvěle, je nám teplo, cítíme dech a tep naší matky. V drtivé většině se na nás těší a je šťastná, že nás nosí pod srdcem. Takže zažíváme libé pocity společně s ní. Vycházím z toho, že nálada se dá přenést i mezi dospělými při komunikaci z člověka na psa. Z toho mi plyne, že nálada těhotné ženy se přímo přenáší na dítě v děloze. Skutečné děloze.
To samé se děje i nadále po mnoho dalších let v děloze jménem rodina. I tam nám také bývá dost často dobře, bezpečně, šťastně. Prožíváme veškeré emoce společně s dalšími obyvateli té naší sociální dělohy. Včetně těch negativních.
Po skutečném porodu se postupně stáváme fyzicky nezávislými na matce. Naučíme se chodit, mluvit, sami se najíst. Zůstáváme však sociálně závislými na rodině minimálně do 18 let věku.
Samostatně se postupně vyvíjí sociální závislost při vyvíjení vztahů s ostatními členy, se kterými sdílíme tu zmiňovanou sociální dělohu. Postupně se mění škála a intenzita vztahů s mužským a se ženským principem. Všichni nás většinou bezvýhradně milují. My je někdy také. Učíme se sociálním interakcím se sourozenci, mezi pohlavími. Celou dobu ale žijeme v závislosti na „rodině“. Schválně neříkám na rodičích či rodině bez uvozovek, protože při dnešní míře rozvodovosti již klasická rodina není ten nejrozšířenější model.
Postupně dospějeme do věku dospělosti a sami bychom měli začít budovat svůj život a do budoucna i nějakou novou, svojí, sociální dělohu.
A tady můžeme narazit na dva problémy. Rodiče, co nás nechtějí nechat se osamostatnit a různými způsoby se snaží nás udržet nebo lépe řečeno nepustit nás ze své dělohy. Dělají to různými způsoby. Například ignorováním faktu, že jsme dospělí a stále s námi jednají jako se svými malými dětmi. Někteří se zase snaží nás vydírat a používají argumenty o opuštění a jejich samotě. Další nás uplácejí různými příjemnými službami, známými jako mamahotel nebo papahotel, které nás nenutí se o sebe začít starat.
Všemi vyjmenovanými způsoby nás nějakou formou „zimpotentňují“ na naší cestě k samostatnému životu. Proč opouštět mama nebo papahotel, kde mám veškeré služby zajištěny a většinou ani nic neplatím? Proč se nechat vydírat, raději zůstanu doma na zadku. Jednají se mnou jako s dítětem, ale starají se o mě.
Ani rodiče, a v konečném důsledku ani děti si neuvědomují negativní následky takového jednání. Rodiče i přes veškerou lásku jednají s dítětem jako se svým majetkem ve strachu z nadcházející samoty a děti si tento model neuvědomují a přistupují na něj výměnou za zmiňované „služby“.
Nejčastějšími obranáři vlastní sociální dělohy jsou samoživitelé, ve většině případů matky samoživitelky. Ti, lépe řečeno ty, si v drtivé většině ze svého dítěte udělají partnera, na kterého postupně přenášejí své problémy a řeší s ním témata, která mají řešit se skutečným partnerem, nebo partnerkou. Otázka není, zda skutečného partnera či partnerku mají, partnerem se stává jejich dospělé dítě.
Tímto partnerstvím v něm vyvolává prohlubující závislost na sobě a na své děloze. Zaměstnává ho svými problémy a neumožňuje mu se začít zabývat jeho problémy. Snaží se udržet intenzitu společného života místo toho, aby ho utlumoval a umožnil dítěti hledat vlastní život.
Poskytuje mu veškeré myslitelné služby, chrání ho před všemi nebezpečími života, a tak mu brání se stát odolným. Blokuje ho v tom, aby se některé běžné věci naučil tím, že je dělá za něj. A dítě pouze čerpá tyto „služby“, mnohdy si to ani neuvědomuje, tedy ani neví, jak funguje reálný svět.
Dítě tento model přejímá a zvyká si na svou matku (většinou) jako na partnerku. Až si najde svou „vyvolenou“, očekává, že jeho potenciální s k u t e č n á partnerka se bude chovat jako jeho domnělá partnerka – matka.
Sociálně porodit dítě je podstatně složitější, těžší a odpovědnější než ho porodit fyziologicky. A je to možná i bolestivější než porod skutečný. Což jako muž sice nemohu posoudit, ale dva sociální porody jsem absolvoval. A bolely. A i když synům táhne na třicítku, musím se pořád bránit, abych nedával nevyžádané rady. A pomáhám jim jenom výjimečně. Snažím se to dělat tak, abychom z toho měli vždy potěšení oba. Všichni jsme spokojení, že jsou pánové samostatní. Přiznávám, že občas je mi to líto, že syny nemám doma a nejsme šťastní společně.
Nejsou ale můj majetek.
