Sedím v restauraci a vedle mne se posadí velmi sympatická žena. Vytáhne z kabelky mobilní telefon a začne studovat jeho obsah, aniž věnuje jakoukoli pozornost svému okolí. Číšník jí nabídne menu, ale ona ho má patrně již nastudované, takže si rovnou objedná černé ravioli s mořským vlkem a stále studuje placku ve svých pěstěných rukách. K přinesenému jídlu zálibně přičichne a placku opře o kořenku před sebou, aby na ni dobře viděla i při jídle. Popřeju jí dobrou chuť, což ocení úsměvem a poděkováním, ovšem oči od placky neodlepí. Vzdávám to. Proč se vlastně sociální sítě jmenují „sociální“???
O bublinách
Pokus o navázání kontaktu s cizí ženou v cizí restauraci je však poněkud banální proti skutečnosti, že obrovské množství názorů v digitálním prostředí na dosah prstu umožňuje lidem sdílet a přejímat názory tak, jak jsou na sítích a v elektronických médiích předkládány. A protože lidé ve skutečnosti potřebují jiné lidi ke svému životu (ať už si to uvědomují nebo ne), začnou vytvářet skupinky založené na podobných názorech a vytváří tak svoje bubliny, do kterých se uzavírají. Pokud vyhledávají nová přátelství nebo diskutují s exitujícími známými, pak především v rámci svojí bubliny. A protože stále se zrychlující život přináší spoustu stresů a přiznaných či nepřiznaných strachů, lidé svoji bublinu brání a obhajují a stávají se agresivní proti lidem z jiných bublin. Nejviditelnější to je v oblasti politiky, která je mediálně nejlépe pokrytá, je poměrně složitá a také se dobře názorově manipuluje. A v černé kronice, které se tak již neříká, protože by to nebylo pro čtenáře tak atraktivní… Digitální prostředí svým širokým zásahem tak může vytvořit pořádnou pěnu, ve které je těch bublin spousta.
O cibulích
Proč vidíme svět každý ze své bubliny? Při narození jsme jako semínko, které právě vyklíčilo, a začala z něj růst rostlina. Semínko je jako nepopsaný list papíru, na který se začíná zaznamenávat průběh nového života. Pravda, semínko má určité zděděné kvality, ale rostoucí rostlina se formuje podle svého okolí tak, jako společnost formuje malé dítě. Jak je úrodná půda, ze které vyrůstá, kolik má fyzické i duševní výživy a kolik má omezení. Nesmíš, musíš, měl bys, neměl bys, atd., atd. - všechny tyto zákazy a příkazy se na človíčka nabalují, jako slupky cibule a tyto slupky jsou spolu spojeny emocemi. Nejčastěji emocemi strachu a touhy („když se nebudeš chovat správně, přijde trest…“). Přibývající slupky postupně zakrývají tu původní čistou dušičku dítěte. A zkuste ty slupky cibule postupně odstraňovat – emoce se začnou uvolňovat (a cibule vás rozpláče). Lidé se tomu budou bránit, protože to vynáší na povrch nejčastěji právě ty hluboko uložené strachy. A jak reaguje spousta lidí na to, že se vynáší na povrch jejich strachy (že je začnou pálit oči)? Začnou být agresivní.
Slupky, které postupně na cibuli narůstají, působí také jako filtry, skrz které se ta původní, čistá dušička v jádru dívá na svět kolem sebe. Média a sociální sítě poskytují spoustu živin pro vybudování dalších slupek a také emocí, které ty vrstvy drží pohromadě. Spojení informací a emocí je velmi silná směs. Pracovníci v reklamě o tom vědí svoje. Lidé se více než dříve s názory své bubliny ztotožňují a považují ji za důležitou součást toho, kdo jsou. A jsou to právě emoce, které často řídí chování lidí vůči svému okolí, což si velká část lidí neuvědomuje. Je jednodušší odhalit podstatu takového jednání u druhých než u sebe a neuvědomujeme si, že ostatní nám jen nastavují zrcadlo našeho vlastního jednání (v tom se psychologové shodnou). Přitom většina lidí je vedena dobrými pohnutkami. Výsledkem ale je, že Já (a moje bublina) to myslíme dobře, zatímco Oni jsou podněcováni nízkými pohnutkami a nenávistí a jsou zabednění. Jak píše v Deníku N psycholog Adam Růžička, lidé se urážejí a zesměšňují ne proto, aby druhého přesvědčili, ale aby signalizovali loajalitu ke své vlastní bublině. To dále posiluje rozdělování společnosti, protože uražení se pak ještě více radikalizují a vzniká tak začarovaný kruh, spirála konfrontace.
O vnímání světa
Podívejte se na tento klasický a známý obrázek optického klamu:
Podle toho, jak máte nastaveny filtry ze slupek vaší cibule, uvidíte buď elegantní mladou dámu, nebo stařenu poznamenanou životem. Jak píše nobelista Daniel Kahneman ve své knize „Myšlení rychlé a pomalé“, naše myšlení probíhá na dvou úrovních. To první, rychlé, instinktivní, nám často podsune názor na základě vnímání rychlých impulzů vnějšího světa, které se však může významně mýlit. A je pak na tom druhém, pomalejším systému, jestli při jeho zapojení a důkladnější analýze pochopíme, že to může být také všechno jinak. A protože se život moderní společnosti stále zrychluje, narůstá nebezpečí, že prvotní, rychlé a často mylné vnímání reality nabyde vrchu.
Vraťme se zpět k našemu dvojznačnému obrázku. Jak urputně budete hájit to, co jste na něm viděli, dokud jste se nedozvěděli, že může představovat také něco zcela jiného a začali obrázek více zkoumat (tedy pokud jste ho již neznali předtím)? Na tomto obrázku ve skutečnosti zas až tak o moc nejde, ale riziko mýlky a konfliktů hrozí násobně víc u společenských témat. Náš vlastní pohled působí velice přesvědčivě a na jeho slabiny nás obvykle může upozornit jenom člověk, který to vidí jinak – na obrázku vidí jinou tvář. A pochopení toho, že může existovat na věci také ještě jiný pohled je klíčem k porozumění mezi lidmi a možná také ke splasknutí uzavřených bublin. Musíme však být schopni naslouchat argumentům druhé strany a snažit se nedávat tak velkou váhu našim emocím.
O mužích a ženách
Na závěr mám ještě jeden postřeh, který se asi nejvíce týká diskuzí mezi mužem a ženou. Není tajemstvím, že muži a ženy mají jiné schéma uvažování, ono okřídlené „muži jsou z Marsu a ženy z Venuše“. Když partner něco řekne, druhý tomu vůbec nemusí porozumět tak, jak to ten první myslel. „Na obrázku je žena.“ Protože jeho slupky cibule narostly jinak, může za určitým vyjádřením vidět „svoji pravdu“, svoji tvář na obrázku a ta může být jiná, než kterou vidí ten druhý. A protože to je vypjatá chvíle, nebude to analyzovat svým druhým, pomalejším systémem, ale rychle uplatní svoje emoce. Asi to všichni známe. V takových chvílích je dobré se zastavit a pokračovat v diskusi s tím, že ten druhý vždy zopakuje slova toho prvního tak, jak jim on rozuměl… A tento návod neplatí jen pro partnerské vztahy.
