Tak ani tahle zima neprobíhá, co se zdraví, respektive nemocí týká, standardně. Vypadá to, že Česká republika plynule přešla z doby covidové do doby chřipkové a virové. Je totiž vážně s podivem, kolik lidí v poslední době onemocnělo respiračními chorobami, kolik jedinců obvykle zdravých a jinak v dobré kondici letos prodělalo nějaké to nachlazení, virózu, angínu či jiné choroby. A aby toho nebylo dost, podle zkušeností praktických lékařů se u české populace objevují čím dál tím častěji prapodivné příznaky oněch klasických onemocnění, nebo úplně záhadné až bizarní nové nemoci. Jako by po covidu lidé ztratili významnou část imunity a jejich schránky se otevřely neprobádaným možnostem, jak marodit.
A aby toho nebylo málo, ještě došly léky, na které jsme zvyklí.
Nechci být zpátečník, ale donedávna, ještě než farmaceutický průmysl začal chrlit na trh všechna ta sofistikovaná ulevovátka od horeček, bolestí, kašle, rýmy a jiných (nutno dodat stále nepříjemných a často nebezpečných) příznaků onemocnění, jsme si dokázali vystačit s acylpyrinem či paralenem a s léty prověřenými léčivými přístupy – teplým čajem s medem a citrónem, odvary z bylin, nízkou horečku nechat proběhnout, zatímco u té vysoké nasadit Priessnitzovy zábaly a obklady. A hlavně si dopřát oddych, klid, čas a laskavou péči blízké osoby.
Jenže v tomhle směru už více než méně spoléháme na zázračné pilulky a marketingové proklamace. Zřídka se spoléháme na náš přirozený imunitní systém, i tak stále podporovaný prefabrikovanými vitamíny, různými výživovými doplňky a trendovými praktikami. Nejsme schopni stáhnout nohu z plynu pracovního nasazení, volíme si nesprávné priority a raději spolkneme o prášek víc, než bychom se odporoučeli na nemocenskou to tzv. vyležet. Zvykli jsme si na jednoduchá řešení.
A co víc. Zvykli jsme si na nějaký lékařský standard. A když v lékárnách začnou pod nárůstem pacientů docházet zejména úlevové léky, strhne se nepochopitelná hysterie a panika. A – světe div se – v nelibosti není najednou jenom ministr zdravotnictví, ale viníci se hledají dál.
Co třeba ti Ukrajinci!? Přijedou si sem naleštěnýma kárama s obrazama od Rafaela na zadním sedadle, prý údajně utíkají před válkou. Zdravotní pojištění neplatí, ale léky nám tu zkupují. Sami máme málo!
Tak takhle nějak vyznělo například nedávné vystoupení nejmenované členka strany SPD v televizi.
Právě ze zkušeností s covidem všichni víme, že nemoc si nevybírá. Z tohoto pohledu mi přijdou argumenty, že nemáme dost léků pro „naše“ lidi, natož, abychom léčili a zachraňovali ukrajinské uprchlíky, skoro hyenistické. Jako bychom se vůbec nepoučili z toho, jak covid naprosto nerespektoval žádné státní hranice ani politické rozdělení světa.
Jak už jsme s redakčním kolegou Pavlem Pulkrábem zmínili v našich předešlých článcích, měli bychom si uvědomit, že žijeme ve srovnání se světovým průměrem v poměrně bohaté a klidné zemi. Přitom stejně jsme schopni si pořád stěžovat na nedostatek něčeho. Jsme zvyklí, že vše je relativně dostupné, a přijde nám divné, že se najednou po něčem nemůžeme jenom tak natáhnout a vzít si to. Automaticky. Je to ale jen a jen otázka, s čím vlastně srovnáváme.
Lidé z Ukrajiny sem do Čech nezřídka přišli jenom s pár igelitkami. Bez diskuze, jejich země je ve válce a oni utíkají z nebezpečí a nepohody. Není fér a humánní je lustrovat a podle toho je léčit, když přijde nemoc, nebo jim přidělovat léky, když je jim ouvej. A navíc – přišlo jich do naší země něco málo přes tři sta tisíc, což je popravdě pro zemi o téměř jedenácti milionech obyvatel kapka v moři.
Viry necestují s pasem EU! Jsou kosmopolitní a my bychom se s tím měli smířit. A taky ve jménu solidarity se podle toho chovat. Jinak nás to jako společnost hodí zpátky o několik desetiletí.
