Snažím se vidět úplně na všem něco pozitivního. Já vím. Mě, co sedí v Praze a rozjímá na zahradě, jestli už tento víkend začít jarní práce, se to kecá. Nejsem na sídlišti v Kijevě nebo v metru v Charkovu. Nečekám na evakuaci z Mariupolu.
Putin nám přece jen něco dobrého přinesl. Kromě ji zmiňovaného sjednocení západu proti ničím nevyprovokované agresi Ruska vůči Ukrajině je to znovuzrození starých dobrých hodnot. Nebo alespoň úvahy o nich.
Člověk se musí najednou zamyslet nad věcmi jako čest, vojenská čest. Důstojnost, důstojnost života, důstojnost umírání. Hodnota života.
Vlast. Její obrana. Co je to vlastně vlast? Jak Putin podcenil sílu Ukrajinců za svojí vlast bojovat. Dokázal bych to taky? Dokázali bychom to taky?
Leaderovství. O tom jsem psal již mnohokrát. Skoro už bych řekl, že je to Čekání na Churchila. Hned první den po ruském útoku nabídl Joe Biden Volodymyru Zelenskému, že pro něj pošle speciální jednotky, které ho odvezou do bezpečí. Odpověď známe: “Nepotřebuju odvoz, potřebuju zbraně.“
Ta nabídka odvozu v sobě skrývá děsivou informaci o nás. Západní „leader“ automaticky očekával útěk a kapitulaci. Automatickou připosranost. Všichni jsme byli přístupem pana Zelenského překvapeni. A všichni o něm mluví. Ženy o něm sní, stařenky sní o tom, že je jejich synem a my chlapi se buď stydíme, nebo mu závidíme jeho koule.
Ukrajina a Ukrajinci nám dávají zrcadlo, které strašně potřebujeme. Nejen jako západní civilizace, ale i každému z nás. Nikdy jsme si ani nepomysleli, že by ve 21.století se mohlo v Evropě stát něco takového jako regulérní válka. Jak bychom obstáli my?
Ve světle návštěvy Petra Fialy a premiérů Polska a Slovinska v Kijevě, se s těmi leadery možná blýská na lepší časy.
