„Hooolka, to jsem dopadla… to jsem si nikdy nemyslela, že budu takhle stará a nemožná“, stýská si často moje více jak devadesátiletá maminka. „A mami, jak sis představovala sama sebe, až budeš stará? “ „No nijak!“, vybuchuje maminka jak papiňák. „Ale mami, raduj se z každého nového dne a užívej si každou jeho minutu“, snažím se jí nalít optimismus do žil. A přidávám ještě trochu z černého humoru: „Vždyť ty už dávno přetáčíš tachometr, tak hurá, děkujme za tuhle jízduuuu“! Ovšem tahle moje snaha o zlehčení se už vůbec nepotkává s pochopením a maminka se na mě začne vážně zlobit, co že to plácám a co si to dovoluju. V té chvíli si jenom postesknu už sama pro sebe – kéž bys´ pochopila, mami.
Kdosi jednou řekl, že na stáří není nic pěkného. S přibývajícím věkem a zkušenostmi si umím představit, že to tak někdo může vnímat. V mnoha ohledech tedy možná, jistě, ano. Ale vnitřně cítím, že to může být i úplně jinak.
Stáří přeci nemusí být jenom o ochablém těle, neduzích a nemocech, vzpomínkách a jizvách v srdci od dávných křivd. Celý ten život je čas na zrání. A pokud se dožijeme vysokého věku, patrně tím získáváme i více času právě na svůj duchovní vývoj. Každý okamžik života můžeme (a měli bychom) využít jako prostor pro růst naší duše, jako čas ke zmoudření. Čas na to, abychom se posunuli ve svém vědomí a na konci života byli o píď blíž poznání, o čem to všechno vlastně je.
Jenže starý“ se automaticky nemusí rovnat „moudrý“. Naše vědomí a duše se vyvíjejí, někdy rychle, někdy pomalu, někdy skoro vůbec. Záleží jen na nás, zda a jak daleko ve svých poznáních života dojdeme. A duše v tom našem životě a v tomto těle toho nemusí zrovna příliš stihnout. Vždyť kolik lidí jen tak život odžije!
V mnoha kulturách se považuje nejstarší člen společenství za toho nejmoudřejšího. Uctívají ho, radí se s ním, svěřují mu svoje děti, aby jim svá moudra předal. Předpokládá se, že za svůj život ušel velký kus své duchovní cesty, do které promítl zkušenosti a vysledované pravdy. Odtrženi od civilizace, to možná funguje. Jenže naše zpovykaná moderní společnost se na cestě za moudrostí potýká s mnoha nástrahami, které nás nenechávají v klidu, nedopřejí nám uvnitřnit se a zrát… virtuálními vjemy, nereálný obsah a všechna možná novodobá rozptýlení, to pak není vůbec snadné se dobrat vlastních pravd a poznání.
Vypadá to jako klišé, ale já děkuji každý den za to, že mám kolem sebe pár moudrých přátel. A jak je poznám? Co je vlastně měřítkem moudrosti? Těžko říct. Snad to, jak více naslouchají, než mluví, Jak neudělují rady, aniž bych je o ně požádala. Jsou schopni odpouštět a vždy hledí dopředu. Vládnou hlubokou empatií a nedělají rychlé a laciné závěry. A stále nasávají nové věci a zpracovávají je tou nejčistější formou.
Cesta k moudrosti každého z nás je různá. Někdo je moudrý ve dvaceti, jiný umírá ve stovce jako nevědomý blb. Ale když už je nám dopřán čas na zestárnutí, proč jej nevyužít ke zmoudření.
