„No, ty ses snad dočista zbláznila“, slyším pobouřený hlas mojí téměř devadesátileté maminky, zatím jediné osoby, které jsem se svěřila, že si nechám udělat tetování. A to moje staromilská maminka ani neví, že už je to čtvrté!
Zatímco v době jejího mládí bylo tetování výsadou zločinců, projevem zhýralosti a jakýmsi stigmatem vyvrhelů společnosti, po revoluci v době divokých devadesátých vtrhlo tetování do naší po invencích vyhladovělé společnosti jako uragán a stalo se fenoménem. TATOO salony rostly jako houby po dešti a před „kérkou“ neunikli ani „kravaťáci“ či maminy od plotny. Pamatuju se, jak jeden můj kamarád, do té doby neznámý umělec, se chopil nové příležitosti a začal zvěčňovat na ještě mládím vypnuté kůži ex-přítelkyň své umělecké ambice. Vyšlo mu to. Dneska má své tetovací studio a je uznávaný ve svém oboru. Další můj kamarád si pod dojmem z cest na Nový Zéland nechal potetovat většinu těla a koupil si košile s dlouhým rukávem – to pro případ, kdy jako právník/advokát vystupoval u soudu.
Jak to bylo
V té době jsem si i já koupila knihu „Pictures“ a kochala se obrazy na nejdražším plátně světa. Moje první tetování se ale odehrálo ještě před revolucí a bylo to velké dobrodružství - vidím to místo v Karlštejně dodnes; malý ponurý byteček v podkroví plný dětských hraček a vypraného prádla na sušáku, stolička o třech nohách a čpějící dezinfekce. Bydlela tam jistá Jitka, která si tetováním přivydělávala na mateřské. Návrh tetování vznikl v mojí hlavě pod vlivem studia budhismu a mělo vyjadřovat opak rovnováhy. Tak jsem se totiž tehdy cítila.
Tetování je totiž něco naprosto intimního. Patrně právě z té podstaty, že je na kůži jedince. A jako intimní se chová navzdory tomu, že je v některých případech veřejné, vidět. To, co si na tělo dáme vytetovat, by dle mého mělo s člověkem synchronizovat. Žít. Splynout. Vyjadřovat jeho nejniternější přesvědčení. Jen pobavení a „líbí“ nestačí. V mnoha případech má člověk tetování na místě, které sám nedohlédne. Ale přesto. Nebo právě proto. Všechno, všechno nás utváří.
Jak to mám já
Letos v létě jsem s kamarádkou navštívila španělské pobřeží, oblast, kde tráví víkendy skoro jenom samí Španělé. Bylo to zrovna na svátek vítání léta, fiesta San Juan (svatojánská noc), a španělské rodinné klany se v duchu filmů Pedra Almodóvara předvedly v plné kráse na plážích – jedli, pili a žili. Tolik potetovaných těl pohromadě jsem zatím ještě neviděla! Od prababiček a pradědečků po pravnoučata, divoké zvířecí motivy konkurovaly tradičním variacím růží, psychedelické obrazce se linuly od ušních boltců po kotníky. Byla to jedna velká galerie.
Pod dojmem dalších životních zkušeností a ukončením více či méně povedených životních etap přibyly na mém těle ještě tři další obrázky jako zářezy na pažbě - odžito. Ne, nemám tělo modré jako džínovinu a ani jsem nepropadla tzv.hlubinnému opojení, kdy člověk neví, kdy má dost, a vypadá spíš jako kreatura.
Jen jsem se zamyslela, zda v 50+ jsme na konci procesu utváření vlastní osobnosti? No, slušelo by se říct – ano, mohlo by to tak být. Ale kdo si na tohle tvrzení troufne? Já rozhodně ne. A tak jsem si při vědomí všeho vyřčeného a s plnou pokorou ke svému tělu nadělila k narozeninám 50+ od kamaráda, skvělého „tatéra“, další obraz toho, jak žiji, co cítím.
Předsudky mojí maminky můžou být pochopitelné, ale netřeba je sdílet. A už vůbec bychom nemuseli brát ohled na věk či postavení. Samozřejmě, v 50+ by mohly konvenční našeptávači vystavit STOPku. A také ta kůže už není tak pružná, a….
Poselství nakonec 🙂
Ale žádné obavy, klidně si dopřejme tu rebelii a splňte si své sny, pokud sníme tímto směrem.