Nepřestává mě udivovat, jak takové ty běžné všední maličkosti nás pořád učí. Dávají nám lekci pomalinku polehounku, pěkně jednu za druhou, a je jen na nás, jestli si to uvědomíme a z lekcí se poučíme, nebo je jenom tak přejdeme bez opravy chyb v softwaru.
Nějak tuším, že asi ty největší životní lekce cílí přímo na narovnávání našeho ega, zatímco ty menší drobné spíš pošťuchují naše vědomí, ať se probere.
Stravování se v okolí Václaváku v Praze je už samo o sobě takovým zápočtem z ekonomie – člověk se musí secsakra zamyslet, kam si dojde pro výživnou a zároveň nepředraženou stravu, takový ten klasický poměr cena vs. výkon.
U mě tedy ne zřídka padne volba na vegetariánské samoobslužné bistro, kde si vyberu a naložím, co mi ten den přijde k chuti. A pokud se trochu krotím, vejdu se i do poměrně slušné ceny.
Personál je tam spíš na doplňování a úpravy pokrmů, moc komunikace netřeba čili ideální pro cizince, co se snaží v Čechách nějak uplatnit. Ukrajinci nejsou tedy výjimkou a jejich snaha vyjít vstříc případným potřebám strávníků je v pravdě velká.
Tehdy jsem do bistra zavítala ale o něco později než na oběd, spíš na brzkou večeři. Vegetariáni tou dobou už asi moc nekonzumují, říkala jsem si, protože v bistru bylo skoro prázdno.
Když už jsem seděla nad poctivou dávkou zeleniny a taštičkami plněnými bramborovým pyré, do dveří se vřítil hřmotný chlapík.
Přešel pult se saláty a klíčky a vydal se přímo k teplému pultu. Tam začmuchal, až se mu nozdry rozšířily do velikosti tunelů.
Dal bych si nějaký hovězí, zahulákal obr s výrazným moravským přízvukem na drobnou ženu za pultem, co zrovna doplňovala sójové karbanátky.
Němáme, bohjužel, špitla s očima laně.
Tak knedlík, knedlíky tady s tim vepřovým a zelí, co tu máte, vidim, pokračovalo chlapisko.
Maso němáme, bohjužel, pane, snažila se.
Aha! Tak tady, co to je tady? Sekaná, nee?
Aaano, aaano, sekaná to je, souhlasila obsluha.
Tak mi ji dejte s chlebem a…. a… hořtici bych si k tomu dal, snil masožrout dál.
Němáme takovou, němáme, omluvám se.
No, no, to je mi podnik. Tak, beeeez, nooo… a dal bych si k tomu pivo!
Nevedeme pivo, bohjužel, pivo není, už skoro brečela zoufalá obarvená zrzka.
Ježíšmarjá! A to si říkáte Praha, joo? zahřměl a s odporem si ze stojanu vzal minerálku.
U pokladny při placení už jedlík jenom vztekle zavrčel: děte kamsi, vy chudáci!!!
Žena cupitala schovat svoje slzy do zázemí restaurace, zatímco chlap těžce dosednul ke stolu kousek ode mě. Pozorovala jsem ho, jak se cpe tou ne/sekanou, pořád ještě s výrazem masového vraha. No, a kdyby věděl, že si panděro právě napchává sójovou drtí, patrně by si nevystačil jen s jeho jadrnou rétorikou, ale možná by došlo i na to násilí.
Celá ta etuda mně jako pozorovateli a s odstupem času přišla vlastně jako humorná. Ale zároveň s jasným sdělením, které, se obávám, těm dvěma hlavním protagonistům zůstalo utajeno.
Na druhou stranu, jak tohle mohlo asi dopadnout? Jak se mohla vegetariánka domluvit s masožroutem, že 😊?
