Moji rodiče mě, stejně jako mojí sestru, přirozeně milovali a já je. Mojí mamince bylo v době mého narození 35 let a tatínkovi skoro 40. Bráno optikou šedesátých let se jednalo bezesporu o „staré“ rodiče. A já si je vlastně jako už „staré“ i pamatuju; když mi bylo 15 let a přišla jsem na střední školu, rodiče mých spolužáků frčeli na ABBĚ, zatímco moje rodiče se natřásali při dechovce, táta nosil klobouk a kšandy, máma trvalou a sukně rozhodně pod kolena. Nicméně jsem měla hezké a relativně šťastné dětství.
Bylo to tuším v „druháku“, když v tehdy Československé televizi dávali inscenaci Jana Hubače „Nezralé maliny“. Příběh zestárlých spolužáků reálného gymnázia, co se šikují před abiturientským srazem, o kterém většina ví, že může být poslední. Všichni „kluci“ čekají na příchod své obdivované a všemi zbožňované spolužačky, která však již nepřišla. Zemřela. Tehdy jsem si snad pod dojmem tohoto příběhu poprvé uvědomila smrtelnost mých rodičů a celou noc jsem probrečela.
Díky nástupu vlastní životní cesty a přirozeného odpoutání se od rodičů jsem smrtelnost svých blízkých téměř vytěsnila Nebylo to zas tak těžké – manželství, mateřství, kariéra, sametová revoluce, rozvod a nové partnerství, politické změny, nové možnosti, cestování, další vzdělávání… To všechno dostatečně zalepilo tu ránu, co se tenkrát otevřela.
Moje rodiče spolu spokojeně zestárli, a protože se těšili relativně dobrému zdraví, život kmetů si velmi užívali: tatínek ve svém pokročilém věku (84) a za dobrozdání lékařů řídil auto, a tak jezdili po výletech, nákupech a návštěvách, pravidelně si jezdili zatančit na kolonádu do Poděbrad a neodradilo je ani cestování do zahraničí.
Předloni v lednu můj tatínek zemřel. Bylo mu bez dvou dnů požehnaných 90 let.
Dva roky před tím však začal věřit neexistujícím hlasům, které mu našeptávaly, že svět kolem něj je zlý. A tak si z uříznuté brokovnice vyrobil zbraň a začal číhat třeba na svého soka v lásce. Psychiatr vyřkl nemilosrdný ortel - počínající stařecká demence. Tatínkovi se navzdory psychofarmakům střídaly stavy naprostého vědomí a demence jako počasí! Z toho chlapáka, lva salónů a světáka byl tu plačtivý chlapeček, jindy nezvladatelný agresor, někdy ale ještě můj zlatý táta, co mě konejšil, že umře, až bude starý. Ano. Byl starý, ale vlastně už to nebyl on.
Po jednom incidentu byl tatínek převezen do psychiatrické léčebny. Začalo peklo, o kterém naštěstí hlavní protagonista – tatínek už věděl pramálo. Peklo ale pro všechny okolo, co svého blízkého mají upřímně rádi a chtějí mu dopřát důstojné dožití.
Tatínek vystřídal ještě několik psychiatrických a jiných zdravotních zařízení, a když se přidala diagnóza nevyléčitelného zhoubného onemocnění, padlo rozhodnutí vzít si tatínka domů a starat se o něj samy, my jeho ženy života – 83 letá maminka, já a sestra. Pro mě to byla úplně nová role a znamenalo to mj. zkrátit si pracovní úvazek, sehnat tým odborných ošetřovatelek, tým lékařů ochotných docházet do domácnosti, nastudovat zdravotní literaturu apod. Zaskočilo mě, jak moc na to nejsem připravená. Jak moc jsem tu zkušenost z mých šestnácti zatratila. Jak to, že mě nikdo nepřipravil na ovládání polohovací postele, přebalování 90ti kilového člověka a ošetřování proleženin? Jak to, že mě nikdo nepřipravil na to, že mě můj vlastní táta nepozná a bude mě volat jménem své dávné lásky?
Skoro rok jsme se o tatínka staraly. Spolu s týmem společnosti Most k domovu (kterým nesmírně děkujeme), jsme tatínka vyprovodili na jeho poslední cestu. Během toho roku péče o umírajícího jsem se zdokonalila snad ve všech oborech lidství a přijala nestandardní přístupy za docela samozřejmé. Na konci téhle mé cesty jsem jiný člověk.
Jako svobodní se připravujeme na manželský slib, jako budoucí rodiče na porod a starost o dítě, během aktivního života absolvujeme různé kurzy a učíme se různým dovednostem. Ale v jisté fázi života začneme potřebovat umění se postarat o umírajícího. Troufám si tvrdit, že je to stejně velké umění, jako přivést na svět dítě a vychovat z něj kvalitního člověka. Dlouhověkost začíná být totiž fenomén a bude přinášet čím dál tím větší zodpovědnost ze strany blízkých.
