Vánoce. To slovo v sobě skrývá mnohé – stromeček, vánoční výzdobu, kapra s rodinným bramborovým salátem, setkání s blízkými, cukroví, purpuru, mnoho emoci a kdysi také sníh. Ale co si budeme nalhávat, navzdory mému přání prožívat vánoční čas tak trochu méně materialisticky (Konečně Ladovy vánoce), většina přemýšlí, jak obdarovat své blízké.
Dokud máme kolem sebe malé děti, ty roztomilé nevinné tvorečky, je to bez diskuse, jako bychom drželi v ruce samá ESA. Obdarovat tyhle nepopsané knihy je taaaaak jednoduché a přirozené, a touha vidět hvězdičky v jejich rozzářených očích je tak neodolatelná, že nám to jde jedna dvě.
Alchymie dárků
Ale potěšit dárkem dospělého blízkého, to už je jiná alchymie. Tedy pokud si nevystačíme pokaždé s měkoušema“ (= ponožky)! Takový dárek by měl obsahovat už jakousi informaci, a to nejen o obdarovaném, ale i o vás a vašem vztahu k němu. Tohle si ale uvědomuje málokdo a svým dárkem většinou jen naplňuje nějaké zanedbané nebo nedostupné potřeby toho druhého.
Snad nejhorší variantou vánočních dárků jsou ty, které vyjadřují vlastně vaši potřebu: Tady ti dávám, Máňo žehličku, abych měl konečně ve skříni dostatek připravených košil. Ta sada šroubováků ti, Pepo, má připomenout, že už šest let mi spravuješ tu kliku. Ale jistě, i žehlička a sada šroubováků může splnit někomu sen, když o tom sníme 🙂!
Do kategorie nepřijatelného chování „k dárkům“ je také kontrola nad darovanou věcí dávno potom, co byla darována, a negace aktu daru. K tomuhle většinou tíhne autoritativní rodič (nepředpokládám, že by byli tak omezení oba!), který se slovy: Tak tady máš to nové kolo, ale jestli se o něj nebudeš starat, tak…. A později: Podívej, jak je to kolo zabahněné! Příště ti už nic nedám, nevážíš si ničeho…. Nebo: Co jsi udělala s tou halenkou, co jsem ti dala? Cože?? Tys ´jí vyprala na 60!?! Jaks´to mohla udělat! Vždyť jsi jí zničila!
Ne/umění přijímat
Nejen dávat dárky je ale umění. Ještě větší je totiž dárky umět přijímat. Za svůj život jsem se setkala se dvěma lidmi, co to neuměli, a věřte, to je mazec. To když už si dáte tu práci, přemýšlení a naciťování, případně i do dárku vložíte kousek svého umu či kreativity a vytvoříte jej sám, a pak dárek se zatajeným dechem předáte, darovaný jej suše přijme a bez rozbalení jen tak odloží, hovor se raději stočí na ploché téma a situace se přejde. Co je? Co jsem udělala špatně? Jo jo, to pak o rozpaky není nouze!
Zažila jsem situaci, kdy jsem velmi blízké osobě chtěla, jak jinak, udělat neotřelou radost. Vymyslela opravdu velmi osobní dárek, nechala jsem jej vyrobit, dokonce jsem punc jeho jedinečnosti pojistila licencí a zabalila do originálního obalu. Tady už to nemohlo dopadnout jinak, než výsluhou ostruh v podobě vřelého objetí a sladkého polibku. Ale ouha. Dotyčný dárek přijal a odložil a s pohledem „někam“ řekl díky. Až za dva měsíce dárek, o samotě |nevím vlastně kdy?), rozbalil a vlastně „přijal“. Potom se dárkem těšil, jak to šlo, a dokonce z hovoru s přáteli jsem se dozvěděla, jak ho „ta věc“ těší. Takovou zkušenost jsem potom měla ještě s jednou osobou, a tak jsem pochopila, že je to speciální kategorie lidí. No, jak říkám - nemá každý výbavu na přijímání dárků stejnou. A přitom všem to nic nevypovídá o nějakém pochybení dárce.
Srdce místo očí
Vánoční dárky jsou bezpochyby samostatná kategorie, ale není nutné je dávat jenom po štědrovečerní večeři! Dárky darované kdykoliv, ty naopak možná udělají mimořádnou radost právě proto, že „nejsou přeci Vánoce“. A pokud se tak trochu stydíte za svoje rozzářené oči, zkuste obdarovaného odměnit rozzářeným srdcem, tam uvnitř hrudníku. Ten, kdo vám chtěl udělat radost, to jistě ucítí.
