„Tak už jsem objednala mámě urnu“, povídám kamarádkám v předvolební večer v kavárně. „No, není to nějak předčasně morbidní iniciativa?“, valí na mě oči se jedna z nich. „Ale volební urnu přeci“, děsím se teď já jejích asociací. „A ona chce volit?“, ptá se druhá. „Jo, bude prostě.“
Stáří je těžké. Ale nemusí být nemožné. Maminka (92) je ještě, co se vědomí týká, čilá. Dala jsem jí opravit oči, aby mohla na stará kolena aspoň číst, těžkou prací zdecimovaná bolavá záda protahuje s báječnou fyzioterapeutkou Barborkou, ale nohy, ty už jí nespraví asi nikdo. Přesto to nevzdáváme, ani ona, ani já, a pořád se snažíme nacházet ještě nějaká společná témata. Tentokrát to byla právě volba prezidenta, ke které jsme si udělaly takový malý předvolební pohovor:
„Mami, máš ty volební lístky?“
„Mám, mám…. No někde tady byly?“
„A chceš volit?“
„Já nevim, já se o politiku nikdy nestarala… nevim, nevim. A už jsem stará, pro mě už to nemá cenu.“
„Mami, a přemýšlela jsi třeba nad tím, že to není jenom o tobě, ale třeba o mně, o tvém vnukovi, o pravnučce, o budoucnosti všech?“
„Aaaaaale, co já zmůžu jednim hlasem. Voni si to tam stejně udělaj, jak chtěj!“
„Mami, každý hlas se počítá. A tohle je tvoje právo, na který jsi možná čekala většinu života.“
„No, vždyť řikám…možná pro tu naší malou…ale já tam stejně nedojdu!“
„To zařídím, mami, oni přijdou za tebou. S urnou. Volební. Jen, aby sis vybrala kandidáta, prezidenta… už jsi nad tím přemýšlela?“
„No, já koukám na tu televizi…tak ten snad ten… ten… jak se jmenuje… Zíma, to je přeci doktor, ne. A zachraňuje lidi, ne?“
„Jistě, jistě, mami. Lékař on je. Ale co ještě tě na něm zaujalo? Nebo někdo jiný ještě?“
„No, ten Babič, ten v televizi hodně mluví, ten je takovej hovornej…a prej má obrovskej pilbooord u Radotína, tak ten, co?“
„Mami, přeci když někdo pořád mluví, neznamená, že je dobrej. Musíš poslouchat, CO taky říká.“
„Ale jo, jooo…jen, že je takovej sdílnej, sympatickej k lidem… ne, jako ten generál, ten furt takový krátký věty, neusměje se…Jo, fešák, to on je, ale pořád spíš mlčí…“
„No, ono když není čemu, tak to vypadá divně, když by se měl smát jen tak, ne?“
„Já nevim, nevim… možná, ať radši ani nechoděj“.
„Ale přijdou. A koukej si vybrat nějakýho pořádnýho prezidenskýho pašáka, mami 😊.“
Po tomhle našem společném přemítání nad prezidentskými kandidáty mi něco došlo.
Ne výjimečně jsou zejména staří lidé zflustrovaní samotou. A také, jak říká moje maminka, nevypovídaní. Jejich jedinou socializací kromě sporých návštěv dětí s vnoučaty bývají obvykle jen místní koloniály nebo jiná nákupní místa, lékařské ordinace a samozřejmě televize, ten věrný společník na jedno zmáčknutí. Tam také záleží, jaký kanál zvolí.
Pak jsou jednoduché i ty rovnice v mozku. Když někdo pořád žvaní to samé dokola, jedno co, jim to připadá sympatické (anebo spíš empatické). Když se někdo na ně usměje, musí být přeci hodný. Když se zeptá, jak se mají, je pozorný a milý. A když je lékař, musí být kvalitní.
A také jakákoliv nedokonalost politiků je s nimi paradoxně sbližuje. Čili když někdo překotně mluví, ačkoli tak trochu pláci plác ze strany na stranu, nebo když roztržitě pořád honí brýle, nemůže vyslovit správně slovo, ráčkuje nebo šišlá…všechno tak známé, blízké jejich znovu nalezenému naivnímu dítěti.
Není tedy divné, že málokdo si dá práci číst mezi řádky, naslouchat nevyslovenému a vnímat podstatu. Je mnohem jednodušší nechat protékat ušima litanie narůžovo než se soustředit na reálný obsah.
Je to taková mámivá projekce vlastního nedokonalého já do toho, kdo to „někam dotáhl“.
A jak to dopadlo? Za maminkou přišli takový hodný lidi z úřadu, prohodili pár milých slov a maminka to tam hodila.
Koho volila? To je tajemství. A já ho respektuju. A pevně doufám, že když už nic jiného, vsadila na svůj vždy vybraný vkus na fešáky.
