Cestování v letních měsících není nic neobvyklého. A už vůbec ne do tak profláknutých destinací, jakou je Řecko. Jenže tahle cesta byla tak trochu jiná.
Nejsem nějaký žhavý fanoušek svateb. Obvykle mi totiž připomene, jak je tento akt pomíjivý a jak vůbec nemusí znamenat navždy spolu. Mluví ze mě nejedna zkušenost. A taky je to většinou pěkná nuda! Nebo pěkná mela. Není se co divit, když se svatebčané pokouší propojit vzorek svých příbuzných a přátel, který ovšem bývá veskrze nesourodý. Potom je v sázce nejen dobrá zábava.
Nejraději tedy chodím na svatby, kde vlastně nikoho moc neznám a kde můžu být jen v roli nezúčastněného pozorovatele. Nutno přiznat, že na svatbě, o které bude řeč, byla stoprocentní záruka, že nikoho znát nebudu, a vnutila jsem na ní řekněme elegantně.
Dobrý nápad
Když kamarádka z kraje léta přijala pozvání na svatbu své řecké kolegyně, zauvažovala nahlas: „Je to na konci srpna, tak to by se dalo využít i pro nějaký ten den u moře navíc, co?“ „To rozhodně! Moře bude jak kafe a turistů už pomálu“, ujišťovala jsem jí. „A kde to bude přesně?“, začala jsem projevovat zájem o detaily. Padlo z mé strany ještě pár kontrolních otázek, až jsem to řekla na plné koule. „A nechceš, abych jela s tebou? Udělaly bychom si z toho takovou společnou pozdní dovolenou?“ „A to vůbec není špatný nápad“, zarámovala to kamarádka a už se té myšlenky nepustila.
Udržely jsme ji obě dost dlouho na to, abychom výpravu na velkou řeckou svatbu vážně zrealizovaly. Letenky, ubytování, shoda na dárku svatebčanům a nezanedbatelné sladění svatebního outfitu. Na vše bylo dost času a těšení postupně nabývalo rozměrů balónu na létání.
Řecko, místo romantiků i realistů
Vždycky, když přijedu někam, kde už jsem byla, vnímám to místo jinak, vše jako by dostávalo jiný rozměr. Tak to bylo i s Řeckem. Byla jsem tam už vícekrát, většinou na větších či menších ostrovech, co nenechají jednu duši romantika klidnou. Ale vnitrozemí a řecké pobřeží jsem poprvé spatřila na vlastní oči až teď z letadla.
Řecké reálie hned připomene několik typických symbolů, jako modrá a bílá, antické názvy míst a písmo, kterému my Češi jen stěží můžeme porozumět. Po příjezdu do apartmánu mi ovšem kartička s pokyny k ubytování připomněla hned další řecké specifikum – nevhazovat a nesplachovat použitý toaletní papír do záchodu! Tohle je ovšem fakt noční můra všech dam a estétů. Respektuji řeckou kanalizační infrastrukturu, ale už jenom představa, jak s použitým toaletním papírem manipuluju dle přípisu po velké potřebě… uf. Naproti tomu v Řecku marně hledáte barevné kontejnery k recyklaci dalšího odpadu.
3 + 1
Možná mnozí z nás mají ještě v paměti poměrně zdařilou romantickou komedii Moje tlustá řecká svatba (2002). Taková řecká svatba, to totiž není jenom samotný den D a hodina H. Je to vlastně několika měsíční, někdy i více jak roční příprava a před i po celá řada společenských setkání. Tuhle část svatby jsem nechala výhradně na kamarádce blízké řecké nevěstě a sama se oddávala koupání v moři a malým výpravám do blízkého okolí.
Nebezpečné bezpečí
Při jedné podvečerní cestě z nákupu v nedaleké pekárně mě to najednou táhlo i s tou taškou plnou dobrot k snídani úzkou kamenitou cestičkou na vrchol útesu, nad vilu, kde jsme bydlely. Cesta se klikatila mezi ostrými hroty místních suchomilných křovin, nikde nikdo, tedy doufala jsem. Moje maminka tohle vidět, spráskla by ruce a zabědovala. „Hoooolka, kam se to takhle vydáváš sama!“ Jenže moje maminka se bála vždycky a všeho, zejména chodit kamkoliv sama. Zatímco já se zase nebojím skoro nikdy a samotu si užívám. Tentokrát jsem ale malou úzkost cítila. Nicméně jsem i tak pokračovala až na vrchol. Odměna za statečnost byla neskonalá. Otevřel se mi vpravdě božský pohled členitou krajinou, na moře a malé ostrůvky jak pihy na jeho na kráse. Drsné, kamenité, vzdorující miliónům let omývání. A na protějším útesu mysu Sounion se tyčil v celé své kráse Poseidonův chrám. Slunce zrovna zapadalo a dodávalo všemu ten kýčovitý zlatavý nádech. Byl to magický okamžik, upustila jsem tašku a zhluboka se nadechla. Ne, tohle nešlo fotit, to si člověk musel vyfotit srdcem.
Při té příležitosti jsem si uvědomila, jak je někdy dobré zariskovat a nezůstávat na místě jenom proto, že je to bezpečné. Takový občasný úkrok stranou, do neznáma, nám může totiž vytvořit prostor k nadechnutí a umožnit vidět dál.
Jak málo stačí a dotkneme se nebe!
P.S. Tento text vznikl v kulisách vskutku spisovatelských, totiž na terase krásné řecké vily a za šplouchání Egejského moře, se sklenkou vychlazeného řeckého vína a melodie cikád. Já sama zavinutá jen v plédu jak aktérka antického dramatu… a velká řecká svatba stále před námi. Tak se těšte na pokračování, jak to vlastně dopadlo.
