Jestli budu po tomto příspěvku označena za „ezoženu“, vůbec se nebudu divit. Ale některé zkušenosti mě prostě utvrzují v tom, že myšlenka je silná, silnější než si uvědomujeme.
To takhle po koncertě okolo jedenácté večer nacházím na mobilu tři nepřijaté hovory od mojí kamarádky. Volám samozřejmě zpět, protože třikrát volá už jen ten, co opravdu něco potřebuje. A taky jo.
„Kupuju v Bulharsku byt a ty tam pojedeš na konci srpna se mnou ho obhlídnout… letenky už zajišťuju“, sděluje mi bez pozdravu a bez připuštění jakékoliv pochybnosti o tom, že to tak bude, moje kamarádka Zita. „Co? Já, já….“, zmohla jsem se jen. „Bude to jenom na čtyři, pět dní a pak zpátky…podrobnosti ti řeknu o víkendu. Jo, a kup si špunt do uší, spíme spolu a garsonce vedle toho „mého“ bytu, tak abych tě nebudila“. Sice nezavěsila a ještě mi byla ochotná zodpovědět aspoň na pár mých zmatených dotazů, ale hovor jsme víceméně ukončily s tím, že jedeme.
Ráno v šest už jsem měla v e-mailu připravenou nabídku letenek, kterou jsem odklikla s odpovědí „Tak jo“. A bylo to.
Ještě na konci června jsme s přáteli pořád nevěděli, kam na dovolenou, ladili jsme každý svoje zájmy a možnostmi těch ostatních a nakonec z toho vzešel pobyt v Čechách. „Já bych ale stejně ráda ještě aspoň na týden k moři!“, prosazovala jsem se, neboť jako vysloveně jižní typ a milovník Slunce a slané vody jsem tohle postrádala už z minulého roku, kdy nás v tuzemsku „uvěznil“ první lockdown. Volba nakonec padla na pobyt v Čechách tak jako tak: částečně ve Šluknovském výběžku a částečně v Krkonoších (těšte se na tipy v příštím příspěvku).
Ale já stejně pojedu tento rok k moři, třeba i v září, ale pojedu, šeptala jsem si sama pro sebe a posílala tajně tuhle žádost/prosbu každé ráno „tam nahoru“. A doufala, že to tak i dopadne. Jen jsem pro to nedělala nic konkrétního, vědomého. No, a pak tohle!?
Když jsem před dvěma lety řešila syndrom vyhoření v zaměstnání, přála jsem si, abych už nemusela tolik pracovat, hlavně ne „od- do“ s píchačkama. V hlavě jsem si spřádala představy, jak by měl můj budoucí profesní život vypadat a mimo jiné, že by bylo fajn, kdybych zkombinovala třeba dvě tři činnosti, které by mě nevyčerpávaly, dopřály mi více svobody, časovou flexibilitu a generovaly mi dohromady dostatečný příjem. Tedy nějaký „part time“ pracovní poměr + podnikání + starost o starou maminku. Jasně, že jsem pro takový cíl i udělala ten první krok, čili dala výpověď, ale také jsem tuhle mojí představu každý den posílala Vesmíru, autoritě nejvyšší (protože, co si budeme povídat, co se TAM upeče, tady si na té malé Modré planetě sníme ☺).
A hle! Přišla nabídka od bývalého kolegy na práci, která mě oslovila, vrátila mě do oboru, který znám, k lidem, kterých si vážím, a k činnostem, které mě dodnes těší. A do toho přišla coronavirová epidemie a s ní lockdown, jež management leckteré firmy vyškolil v zavedení a hlavně provozování „home office“. Práce z domova se stala samozřejmostí, pro mě vlastně takový „part time“. A tak by se vlastně dalo říct, že moje žádost/prosba tak byla vyslyšena. Jen ten COVID-19 k tomu nemusel být!
Jedna moje kamarádka mi řekla: „No, to musíš tomu Vesmíru poslat jasnou až přesnou žádost, Vesmír totiž nemám čas na to řešit detaily“. Ó, jaký smysl mi to teď dává. Žádný „chtěla bych hodného muže“, nebo „chtěl bych dobrou práci“! Vesmír potřebuje přesné jasné instrukce. A snad ani nemusím zmiňovat, že přípustné je posílat JEN pozitivní záměr, žádné sesílání pohrom na soky a žádné úskoky!
Dejme si tedy záležet na tom, co si přejeme, a zkusme svojí žádost formulovat co nejpřesněji a ze srdce. Pokusme se dát přání vesmírný rozměr a trochu tomu pomozme pokorou. Uvidíte, jaké zázraky se budou dít.
Kdo tedy dočetl až sem a nejen připustil „ezoženu“, ale rovnou jí i podtrhnul, přidávám jeden výrok populárního fyzika a vědce, který ovšem osvětlil i několik náhledů mimo tento obor a který by se bez připuštění „neuchopitelného“ nemohl stát jedním z nejslavnějších, Albert Einstein.
′′ Nedošel jsem k pochopení základních zákonů vesmíru skrze mou racionální mysl."
Albert Einstein
