Wien, meine Liebe

Vypůjčuji si název článku od Jany, London my love. Vypůjčuji si ho nejen proto, že to docela dobře zní, ale také proto, že mám Vídeň stejně jako Londýn opravdu rád. Byl jsem tam mnohokrát. Někdy sám, někdy s přítelkyní někdy se syny.



Také to bylo první západní hlavní město, které jsem ještě za hlubokého bolševika navštívil. Takže k němu mám takový osobní vztah. Že by to bylo tou historií? Moji prarodiče se všichni narodili ještě za Rakouska-Uherska. Když chodím po Vídni a kolem jede kočár s turisty, představuji si, že kolem pojede císař pán. Ač bych Prahu nevyměnil za žádné město na světě, protože žádné jiné město na ni nemá, pokud bych byl někdy nucen Prahu opustit, Vídeň mě napadá jako jedno z prvních měst, kam bych asi zamířil. Stejně jako Londýn.

Atmosféra

Vídeň má pro mě i zvláštní atmosféru nejen společnou historií, ale i tím, že se Praze i trochu podobá. Baroko se snoubí s gotikou a na každém rohu vidíte české jméno. Krásné historické centrum, spousta kultury. A hlavně ta kulturnost a kultivovanost. 

Podobně jako Praha, má Vídeň velice kvalitní systém městské hromadné dopravy. Řekl bych že ho má propojený i s Prahou a Brnem. Před časem jsem objevil kouzlo vlaku mezi Prahou a Vídní. V Praze vylezete z metra na “Hlaváku”, sednete do vlaku a za cca 4 hodiny jste na “Hlaváku” ve Vídni. Samozřejmě na metru. 

Kultura

Ani do toho metra nemusíte chodit. 10 minut pěšky od nádraží se nachází Belveder a tam už Vás Vídeň začíná hýčkat svou krásou, kulturou a čistotou a do centra je to dalších 10 minut pěšky. Vídeňské centrum není na rozdíl od Prahy tolik ucpané auty, takže procházka je i v dopravní špičce v pohodě. 

Jezdíme do Vídně pravidelně jednou do roka. Vždycky je to jeden den pracovně a zůstáváme do druhého dne. V podstatě pokaždé návštěvu spojujeme s nějakou výstavou v Albertině. To je tak známé a “provařené” muzeum, že tak mají skoro pořád něco zajímavého na opravdu světové úrovni. Naposledy si vzpomínám na profilovou výstavu Leonarda da Vinciho. Tak unikátní a rozsáhlou výstavu jsem neviděl ani v Itálii. Originály z roku 1490 mě opravdu dostaly.

Jídlo jako vždycky

Vídeň je také město kvalitního jídla. Po letitých zkušenostech mohu říci, že tam skoro nedá šlápnout vedle. Rakušané si jako národ na kvalitu jídla a potravin obecně, velice potrpí. Vyzkoušeli jsme ve Vídni skoro všechny cenové skupiny a vždy jsme se kvalitně najedli. I restaurace světových kuchyní vykazují všechny vysokou kvalitu. Netřeba detailněji popisovat jednotlivé zážitky. Jeden si však neodpustím.

Zcela náhodou jsme před léty zavítali do jednoho malého hotýlku kousek od centra. Důvod byl jediný, jinde neměli volno. Hotel byl zajímavý tím, že ho provozovaly 4 nadšené kamarádky a chtěli postavit uprostřed města bio-eko hotel. Koupily 4 sousedící činžovní domy, které mají společný vnitřní trakt-dvorek. Všechno nechali porůst květinami, takže si na dvoře připadáte jako v džungli. Na střechách mají solární panely a kolektory. Pokoje jsou příjemné, dokonale čisté.

Ale zpátky ke gurmetskému zážitku. Tím zážitkem je snídaně. Už jsem nějaké hotely navštívil a něco při snídaních zažil, ale snídaně v malém hotýlku ve Vídni překročí všechna očekávání. Ke snídani se podávalo vše, co si jen dokážete ke snídani představit, ale všechno v bio kvalitě, včetně domácích pomazánek, medu, čaje, kávy, džusů. Prostě všechno, včetně pečiva. Tuto konkrétní snídani máme jako bod programu, protože snídáme i tři hodiny. V okolních hotelích samozřejmě podávají také snídaně vysoké kvality, ale toto je něco mimořádného. Jméno a adresu hotelu pošlu na vyžádání.

Reminiscence

Proč uveřejňuji cestovatelský článek ještě v této době? Hranice uzavřeny všichni mají roušky na tvářích. Ve Vídni nosí roušky jenom v obchodech. Nicméně myšlenky na cestování se vracejí a podle diskusí s přáteli, nejenom mě. Ne že bych potřeboval někde trajdat každý měsíc, to určitě ne. Ale vzpomínky, že to nešlo jsou hodně silné a hodně nepříjemné.  

A Vídeň bude asi první destinace, kam se vydáme. Jednak je to nejblíž a pravděpodobně to budou první otevřené hranice. Stejně jako v roce 1989. Ona současná situace silně připomíná ten čas před 30 lety. Zavřené hranice. Nikdo nikam nesměl. Cizinci tu prakticky nebyli. Mohli jsme maximálně na chatu. Teď můžeme být navíc na chatu. Obchody byly sice otevřeny, ale nic v nich nebylo. Hrozily drakonické tresty za naprosto minimální přestupky. Člověku se chce dodat: “A vládli tady bolševici”. A ten hlavní taky neuměl česky. Je to pro mě připomínka, že je třeba si vážit těch posledních 30 let.

Tentokrát bude cesta do Vídně trochu jiný zážitek. Bude to jako tenkrát, kdy jsme říkali, že se jedeme nadýchat svobodného vzduchu. 

Reminiscence

No nic, ještě že je jenom kousek.

  • Dlaší články autora
Pavel Pulkráb

Pavel je jedním z otců zakladatelů tohoto webu. Rozhodl se, že zúročí své zkušenosti a pokusí se pomoci lidem v situacích, které je zaskočily nepřipravené. Rád říká, že je asi nejstarším člověkem v Čechách, který založil start-up. Již několik let se úspěšně věnuje vlastnímu podnikání v oblasti správy majetku a kryptoměn. Mentoruje projekty a managery. Zjistil, že život v 50+ ho překvapivě baví víc než dřív.

follow me

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 4.3 / 5. Hodnotilo: 3

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *