Změnou ke splnění snů

Od myšlenky k realizaci nějaké pozitivní změny v našich životech nebývá obvykle daleko. Ale když se jedná o zásadní životní změnu, může to v nás zrát léta jako dobrý koňak v dubovém sudu.  Ve mně to zraje, řekněme, jako víno, čili ne tak dlouho, zato o to intenzivněji. Navíc covid pandemie a nedávno zveřejněný článek v časopise Forbes to ještě urychlily: chtěla bych žít a třeba i pracovat někde v teple u moře. 

Jako typický produkt „totáče“, kdy se mohlo akorát tak do zemí východního bloku (ovšem do SSSR tehdy taky úplně ne), jsem si myslela, že se po revoluci skoro protrhnu a zbrázdím celý zbytek utajeného světa. Jenže v mém životě byl zrovna tou dobou ještě někdo, kdo potřeboval mojí péči a na kom mi moc záleželo. A taky peněz na takové rozkročení nezbývalo. 

Až kupónová privatizace otevřela náruč mé spekulativní duši a prodej akcií Čokoládoven mi tehdy přihrál částku, za kterou už se daly pořídit alespoň letenky na jiný kontinent. Další okolností, která mě posunula k vysněnému cestování, byl odchod mých rodičů do důchodu, kteří se tak mohli postarat o vnoučata. Vydala jsem se tedy na čas do Ameriky. Po ní následovaly už více či méně standardní dovolenkové destinace či výlety, naposledy a asi také nejdál do kolébky ajurvédy, na Srí Lanku. 



Pro generaci našich dětí už není vůbec problém cestovat či případně žít daleko od Česka. Ovšem pro většinu fine50 je to pořád tak trochu z říše snů. Snů, které se ale dají přetavit v realitu. Právě covid pandemie ukázala, že leccos jde, když se musí. Lepší by bylo říci, když to jde. Jenže o tom pandemie právě nebyla. Najednou jsme byli postaveni do situace, kdy nejen práce, ale i výuka, koníčky a vlastně celý život se musely přesunout za zdi našich příbytků. Byla to také pandemie, která nám ukázala, jak flexibilní a přizpůsobiví můžeme být, že spousta věcí se dá dělat jinak a odjinud. Někteří jedinci z pandemie vytěžili dokonce maximum. Ne, nemám však na mysli žádné výhody na úkor ostatních, ale nápady a pomocníky pro všechny, které se jim stala nový motorem v životě.

Pandemie také ukázala marnost lpění na některých stereotypech, věcech a místech. Ty věčné strachy o práci, která nás stejně nebaví, setrvávání ve vztazích, které už léta nefungují, obavy o finanční závazky, které nás ruinují… Všechno tzv. vzalo za své a my všichni jsme se tak trochu ocitli na nové startovní čáře. Pandemie nám ale také dala čas nad tím vším pinožením se zamyslet, přesypat hodnoty, změnit život.

Vyměnit svůj dosavadní domov, krásné malebné Česko za jinou zemi, to obnáší už poměrně velkou odvahu anebo pádný důvod. Tím důvodem může být právě třeba zjištění, že umíme žít a pracovat jinak. A tedy možná i jinde. Překládám těchto pár dobrých argumentů, proč to udělat:

  • Pracovat můžeme kdekoliv, už jsme si to vyzkoušeli, osvojili a někteří z nás i u toho zůstali.  Není také od věci zkusit něco zcela nového, místního, nalézt nové svoje schopnosti a dovednosti, um, co v sobě objevíme.
  • Bydlení je vždycky dost zásadní položka rozpočtu, ale kde je psáno, že v Česku se žije levně? Dalo by se naopak říct, že při současné katapultáži cen nemovitostí, nájmů a energií nebude problém najít destinaci, kde se žije levněji.  A jak uvádí zmíněný článek, na světě je spousta míst, kde se dá žít za akceptovatelné peníze.
  • Změna místa nás možná nesměřuje na úplně nový životní rytmus (jiné podnebí, východ/západ slunce, otvírací doby, siesta aj. kulturní stálosti a rituály.
  • Odlišná kultura, noví lidé a nové podněty nám mohou obohatit život a stát s výzvou pro povznesení našeho duševního i duchovního života.  
  • O dobré přátele nepřijdeme, ta skutečná přátelství totiž zlehka překonávají vzdálenosti a dokonce z přesouvání se může stát příjemný cestovní rituál.
  • Děti máme ve fine50 obvykle odrostlé a nemusíme být u všeho, co se u nich děje (oni o to stejně moc nestojí ☺). Vzájemné občasné návštěvy v jiných zemích a kulturách by mohly být pro obě strany také přínosem. 
  • Do nové destinace si můžeme přenést svoje koníčky, pokud nás opravdu naplňují, nebo se to stane příležitostí pro nalezení nových, osvěžujících aktivit.
  • Není nutné se odstěhovat natrvalo, přijde mi skoro atraktivnější střídat dva „domovy“ podle chuti, ročního období, okolností. Tedy nechat si zadní vrátka třeba v podobě zachování současného bydlení v kombinaci s jejím pronájmem, aby byt/dům žil. 

To byl jenom nástin toho, co by nás mohlo motivovat ke změně místa k žití. Citlivou otázkou je samozřejmě starost o naše stárnoucí rodiče na dálku. Ale ti osvícení vědí, že se dá i toto zkoordinovat s vědomím toho, že stejně nemůžeme jejich životy dočista žít. Mimo to je mnoho způsobů, jak zůstat v kontaktu a udržovat vztahy, které spíš posilují, než vysilují.

Tužby a sny lidí se liší asi jako jejich DNA. Moje touha „vrátit“ se do Sluncem zalitých krajin, kde břehy omývá moře a vzduch je prosycený solí, je nezpochybnitelná. Věřím, že moje duše kdysi přebývala ve hmotě, která se těšila právě takovému podnebí.  

Nikdo nevíme, kolik dní, kolik nádechů a výdechů, kolik úderů srdce máme ještě před sebou. Takové to otřepané „kolik dní života nám zbývá“. To, co jsem si alespoň já z pandemie nejvíce vzala, je fakt, jak pomíjivý život je. Kolik promarněných příležitostí a času obětujeme něčemu, co lusknutím prstů splaskne, zmizí, najednou není. Že je čas dělat to, co naplňuje naší podstatu, byť by to mělo znamenat zásadní rozhodnutí a životní změnu. A splnit si tak možná své sny. Kdy jindy, než teď? 

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 5 / 5. Hodnotilo: 6

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Okomentujte příspěvek



Vera Zacharov

Před 2 měsíci

Vystzny velmi kvalitní pro všechny kteří žijí v naší vlastti Vera

Nejlépe hodnocené příspěvky

UVÍZLI JSME V SÍTÍCH :-)



To, co se dnes zdá být jako tragédie nebo ztráta, se zítra jeví úplně jinak. Většinou zjistíme, že je to nový začátek nebo minimálně šance. Jde o to, dát sám(a) sobě šanci.
— Pavel Pulkráb

Copyright 2021 Fine50 © All Rights Reserved