Jako malá jsem byla dost a často nemocná. Záchvaty kašle se staly nemilou součástí mého dětství, máminy probděné noci u mé postele její noční můrou, zmeškaný skoro půlrok ve škole běžnou praxí. U doktora rodiče slýchávali „hraběcí radu“: „Vezměte jí k moři, ať čichá ten slaný vzduch…snad to pomůže“. Pro komunizmem svázanou východní většinu byly dostupné tak akorát Balaton, Rujána či Bulharsko s Rumunskem. Ne už tak úplně ale pro moje rodiče, kteří i na takovou dovolenou museli šetřit celý rok. Pro naši rodinu byl volbou jih, tedy Bulharsko. Tři dny v „embéčku“ narvaným stanem, nafukovačkama, vařičem a konzervama „lanšmídu“ na celých 14 dní!
Fakt, že Černé moře, které bylo do doby prolomení Bosporské úžiny vlastně Černomořským jezerem a k lékaři doporučovanému léčivému fenoménu mělo poměrně daleko, jsem tehdy jako dítě vůbec neřešila. Ale kdybych si měla dnes vybrat, volba na Bulharsko by asi „dobrovolně“ nepadla.
Letos mě ovšem laskavá náhoda, o níž jsem psala v článku Vesmír: Člověče, definuj svá přání jasně!, zavedla do míst, která jsem naposledy navštívila snad před 30 lety. Bulharské Slunečné pobřeží - pláže vystlané zlatavým pískem (který se mimochodem dostane všude, tedy VŠUDE!), moře ráno ještě jakžtakž klidné, ale odpoledne s vlnami svlékajícími plavky, trošku šedavé, nebo spíš zakalené od písečného dna, na břehu vyvrhnuté řasy a chaluhy, někdy i medúzy… vzduch zdaleka tak nevonící po slaném vzduchu, na jaký jsme zvyklí třeba na Jadranu.
Těžko jsem si vybavovala vzpomínky - bulharský růžový olej, co maminka měla léta ve vitríně v ložnici, bulharská keramika, co nám dodnes visí na poličce, smažené čerstvé malé rybičky z trhu v Sozopolu, tátova spálená záda, sestřiny první boty na podpatku a moje věčně ušlá pneumatika z mopedu místo plovacího kruhu…. Nicméně, dalo by se říct, že až na zdlouhavé cestovní procedury příjemné překvapení se konalo.
Letiště v Burgasu je jinak asi patrně vlídné a funkční, ne však tak zcela v době „covidové“, kdy přibyla agenda svěřená brigádníkům bez jazykové výbavy, takže se jen stěží domůžete odpovědi na otázku, proč musíte po příletu znovu a znovu podstupovat kontrolu bezinfekčnosti, když už proběhla před nastoupením do letadla v Praze? A také haly plné mořechtivých lidí, co letadlo vyplivlo, netrpělivé a brečící děti v dlouhých frontách, na jejichž konci se ani neuleví, horko, vzduch v halách k padnutí, bulharští úředníci také zpruzeni… suma sumárum tohle martýrium sežere dohromady osm hodin času na odletu i příletu. No, tohle si člověk prostě odbýt musí.
Ale jen, co cizinec tohle přetrpí, hned za humny, necelých 30 kilometrů na sever, už je cítit moře-NEmoře, malá městečka dostávají lázeňský nádech a struktura obchodů a restaurací dává příslib příjemného relaxu. Kufry letí do kouta (kdo by se zdržoval s vybalováním) a hurá na pláž.
Ty na Slunečném pobřeží jsou skutečně rozlehlé, plné lehátek a slunečníků různých úrovní (od těch úplně obyčejných až po ty luxusní z teakového dřeva a se zvonkem na číšníka), samozřejmě za poplatek, nechyběla ani místa pro vyznavače volného ležení na písku a pár skrytých míst mezi dunami pro naháče. Co 200 metrů trčí vysoko kukaně pro plavčíky, ti vypískávali plavce na můj vkus trochu často, ale vlastně díky za tuhle přemrštěnou péči.
V téhle oblasti jsou nemovitosti ne zřídka ve vlastnictví Britů, Irů a Rusů. Právě ti se po pandemii covidu trochu stahují z trhu, a tak není nemožné zde nějaký ten byt zakoupit. Takové národnostní složení se potvrzuje i při návštěvě večerních podniků a atrakcí. Personál se směle přizpůsobil všem jazykovým variantám, a tak není výjimkou přivítání s typickým bulharským přízvukem „Duobry vuečer, jak se mháte?“
My, co jsme zažili výuku ruštiny na škole, se ještě pořád docela dobře orientujeme i v bulharském písmu, které se sice podobá azbuce, ale jedná se o cyrilici, a Bulhaři jsou na tuhle záměnu poměrně hákliví. Jejich nesouhlas ale vypadá mírumilovně, protože tradičně kývání hlavou do strany, většinově známé „ne“, znamená v Bulharsku, jak je znáno, souhlas.
Restaurace na hlavních plážových promenádách nabízejí za víc než vstřícné ceny poměrně kvalitní kulinářský zážitek, i když ryby většinou nepocházejí z místních zdrojů a hranolky jsou skoro ke všemu, snad jen ke zmrzlině ne. Jakousi prazvláštní mutací anglofonní tradice „happy hours“ je zde zvyk prodávat drinky v režimu „šťastné hodinky“ vlastně po celý den. To znamená, že místo jednoho drinku dostanete pokaždé rovnou dva. Tři německé blond turistky naproti u stolu tak valily oči na těch šest duchových koktejlů, co před nimi přistály po objednávce pouze jednoho pro každou. Kdo tuhle fintu však prohlédne, stačí rozpočítat společnost na jeden-druhý a objednat polovinu, stejně tak každý dostane své.
Supermarkety jsou otevřené 24 hodin, ale sortiment v řetězcích je omezenější a zboží tam o poznání unavenější, lepší je nakupovat v malých obchůzkách a v podvečer, než zavřou.
Rozdíly jsou i v servírování kávy, zejména té „ledové“, která je v podání každého prodejce úplně jiná – někdy jen káva a led, jindy zase káva, led, mléko, případně i zmrzlina, o kousek dál i vám tam nastříkají i čepici šlehačky. Také „espresso“ není pro Bulhary zdaleka jednoznačně, je lepší si říct o vše jasně a detaily nešetřit.
Já osobně jsem si jinak nepreferované pláže plné lidských těl nejvíc užila, když poslední den začalo pršet. To se obrovské písečné plochy vyprázdnily během několika minut, rolety plážových barů se zatáhly, plavčíci složili svá fidlátka a já se konečně mohla ponořit do teplého NEmoře bez plavek a sama.
Setkání s Bulharským pobřežím po tak dlouhé době byla vlastně úplně novou zkušeností. A musím říct, že v jádru pozitivní. Covidová hysterie a řehtající úřední šiml na obou letištích, v Praze v i v Burgasu, sice malinko ubraly na celkovém dojmu z této cesty, ale jinak mohu doporučit. Třeba na příští sezónu, která, doufejme, bude ve jménu svobody našim „čenichům“.
