Dokument režisérky Adély Komrzý Jednotka intenzivního života odvysílaný v úterý na ČT2 mi vlil do žil naději a optimismus. A to v oblasti, kde už by pozitiva málokdo hledal – nemoc a smrt. Řeknete si, co může být na odcházení člověka z tohoto světa pozitivního? Samo o sobě nic. Ale ukazuje se, že umírání a všechno to kolem nemusí být vůbec jenom smutné a tíživé, nýbrž i odlehčeně lidské.
To, že jsme smrtelní, se nám většinou připomene až v okamžiku, kdy ztrácíme někoho blízkého nebo jsme hlavními protagonisty této „tragédie“ nedej Bože sami. A přitom jakmile se narodíme, už je jasné, že také zemřeme. Jen málokdo se s tímto faktem smiřuje tak nějak automaticky. Obvykle je k tomu potřeba ujít nějakou cestu, ať už třeba skrze víru či přes jiný duchovní přístup. Ale i tak si troufám tvrdit, že stejně si smrt jen těžko připouštíme.
Ale zpátky k dokumentu a optimismu, o kterém byla řeč. Tím zázrakem v jinak neutěšeném prostředí nemocí, bolesti a strachu je paliativní péče. Lapidárně řečeno – lidskost. Do nemocnic přichází pochopení, o čem odchod člověka je. Konečně lidský přístup v jinak víceméně alopatickém zdravotnickém systému. Je to pokus o smír s neradostnou jistotou. A také hodně o plnění našich posledních přání a společného hledání možných a přijatelných řešení. Konečně jsou lékař – pacient – diagnóza partneři, co licitují nad podmínkami „smlouvy s nebem“.
Naše zdravotnictví od sametové revoluce urazilo hezký kus cesty. Přesto je pořád co vylepšovat, právě zejména v přístupech k pacientům, v jejich informovanosti a komunikaci s nimi. Dar kombinace lékařského umu a zároveň empatického přístupu je stále spíš výjimkou. Dílem je to dáno oborem samým, dílem jistou okoralostí z každodenní lékařské rutiny a jisté rezistence na pacienty. Lidské slovo, aby člověk u lékaře, pro něhož je nemoc, bolest a smrt každodenním chlebem, pohledal.
Nicméně jsme na dobré cestě. Naštěstí tytam jsou doby, kdy bez známosti si člověk mohl vyzvracet žlučník, zatímco operatér cynicky čekal na obálčičku. Nebo kdy pacient vcházel do ordinace div ne v devadesáti stupňovém úklonu a ani nedutal, i když diagnóze vůbec nerozuměl. Zrovna tak léky „jenom pro někoho“ …Tyhle „totáčské“ praktiky sice nejsou ještě úplně vymýcené, ale už vážně vzácné.
Neodpustím si, a laskavý čtenář snad dovolí, jednu demonstrativní zkušenost z doby těšně před revolucí. V tomto případě nešlo o smrt, jako spíš o nový život. Ale také nemuselo!
Je to vzpomínka, kdy jsem jako velmi mladá a rizikově těhotná proležela tři čtvrtě roku v různých nemocnicích upoutaná na lůžko (rozuměj žádný záchod, ale mísa, žádné sezení u stolu, ale jídlo pěkně vleže lžící a pití brčkem…). Když tu nečekaně na mě v sedmém měsíci přišla „moje hodinka“. Byla jsem nezkušená, zesláblá od úporného ležícího režimu a plná obav o nenarozené dítě. Poprvé po sedmi měsících mě postavili na nohy, a to hned před jakousi nakynutou porodní asistentku/úřednici, která mě bez jediného pohledu sjela: “Jméno! Tady nemáte uvedené jméno. No, jak se bude to dítě jmenovat, se ptám!?“ V slzách a bolestech jsem se přidržovala stolu a blekotala něco o tom, že jsem se ještě nedohodla s otcem… Ale esesačka pokračovala: „Ale teď koukám, vy sem spádově vůbec nepatříte! Vy tady rodit nemůžete!“ Pak ještě pro mě věčnost civěla do papírů, načež práskla oběma rukama do stolu a významně dodala: „No, a ještě svobodná matka!“ Div, že mi nenaplácala na zadek!
Po tomhle výstupu jako by se i to dítě v mém lůně zaleklo a já přestala ten den rodit. Syn se nakonec narodil až za dva měsíce a – díky Bohu – zcela donošený a zdravý.
Tak tohle už nikdy!
Z další zkušenosti, ale už o mnoho let později a tentokrát s péčí o mého starého tatínka, jsem se vypsala v jednom ze svých prvních příspěvků na fine50 Tohle mi nikdo neřekl. Ale to už byla úplně jiná liga. O tatínka bylo ve zdravotnických zařízeních vcelku dobře postaráno, a nakonec po dohodě s lékaři mohl skonat v kruhu rodiny.
Jsem vděčná za to, že umírání přestává být tabu, že jsme schopni o něm přemýšlet, mluvit a nejen z toho si zoufat. Že téma důstojného dožití se stalo předmětem celospolečenské diskuse a také už i součástí vzdělávání budoucích lékařů.
Aby ne, vždyť se týká každého z nás.
