Motto: Před covidem za covidem nesmí nikdo stát, nebo nebudu hrát. Končím, už nehraju!
Mám covid. Totiž už skoro ne. Ale pokračuju v líčení, jak jsem HO pro/přežila (Deník Coviďáka – I. a Deník Coviďáka II.).
Nepovažuju se za nijak extra rizikovou kategorii, co se covidu týká. Mladá už sice úplně nejsem (prostě FINE50), ale vitalita – troufám si tvrdit – velmi dobrá. Jsem astmatik, ale už léta zaléčený. Mám sice nějaké to kilo navíc, ale umím s nimi kvalitně žít i sportovat a občas i s nimi zabojuji. Absolvovala jsem dvojí očkování proti covidu , v prvním případě s extrémní reakcí.
Pátek – den 5.
Konečně jeden den, kdy mi něco ubylo a nepřibylo – mám sice pořád kašel, nabitý nos, hlavu bych si nejradši uřízla, bolí mě pravá část těla (jenom bok a pravé oko, nechápu!), necítím ani nechutnám, ale jsem bez horeček. Hurá! Ony horečky samy o sobě nejsou špatně; při zvýšení teploty těla, jak známo, viry a všechny ty jiné mrchy v těle pomírají. Jenže to nesmí trvat moc dlouho a horečky nesmějí být příliš vysoké. To se potom organizmus snadno vysílí.
Zesláblá vylézám konečně z postele, už jí úplně nenávidím! Jako bych jí vinila ze vší té bolesti, co jsem v ní zažila. Mám chuť na něco vařeného. Co na tom, že nebudu vědět, jak jídlo voní a chutná! Prostě skoro po týdnu něco teplého do žaludku. Sázím na polévku, to je „grunt“, zeleninová se zázvorem a chilli, to bude mňam! Jen udržet aspoň kudlu v ruce.
Nakonec jsem jí uvařila. Jenže tuhle polévku ne a ne dochutit. Vypadá to spíš, že mi po ní shoří zadnice ☺.
Sobota – den 6.
Začínám podnikat tyhle mimopostelové výpravy čím dál tím častěji. Jenže stejně si připadám slabá jak prvok. Rozhlížím se cestou z pokoje do kuchyně kolem sebe a zírám, jako bych všechny ty předměty viděla poprvé v životě. Všechno, všecičko mi přijde nové a zajímavé. Dojímají mě předměty, které notoricky znám, jen si jich nějak víc vážím. Divnej stav.
Pak se přistihnu, že už víc jak hodinu koukám jak důchodce na naše krmítko plné ptáčků. Venku sněží. Začnu brečet. Bože, co to se mnou je?! To je snad nějaký postcovidový syndrom, nebo co?! Do pusy si strkám nějaký kus jídla, žvýkám, polykám, nevím ani, co to je. Hmota. Tak tohle je tedy fakt za trest! Jakmile mi trochu ustal ten děsivý kašel, už už bych ráda zase něco víc, třeba tu chuť. Nebo čich aspoň! Čichám ke všemu, i k tomu, co mi dřív smrdělo. Riskuju, jen abych aspoň NĚCO zacítila. Strkám si do nosu Francovku a taky jí ochutnávám. NIC. Když už ani krájení cibule a strouhání křenu nevygeneruje jednu jedinou slzičku, začínám propadat trudomyslnosti. To už navždy budu fungovat jako nějaký kulinářský eunuch!?
Neděle – den 7.
Chodím a jsem při chuti. Jenže je mi to k ničemu. Mám se cpát, když stejně nevím, co jím? Moje kamarádka razí teorii, že když je tělo nemocné, nemáme mu ještě nakládat starostí se zpracováním potravy. Raději hladovět, ať má organizmus víc energie na zdolání nemoci. Moje maminka, válečné dítě, zase prosazuje co nejvíc jíst, posílit tělo pořádnou porcí. Vezmu to pragmaticky – aspoň vyčistím špajzové zásoby od všech těch pohanek, cizrn a různých semínek, co mi tu zbyla z doby, kdy jsem měla v úmyslu se stravovat „jenom zdravě“. Po šesté porci pohanky už pokujuju po něčem přeci jenom nezdravém a opeču si slaninu. Bohužel, stále nechutná ani nevoní. Chce to čas.
Akutní onemocnění covidem je věřím definitivně za mnou. A tedy moje zkušenost?
Covid se chová naprosto svébytně a nevypočitatelně. Možná jsou nějaké konstanty, které vykazuje, vzorce, podle kterých se chová, ale ten další rozměr tomu dáváme my, každý z nás. To my jsme jeho součástí, resp. my ho hostíme, a protože jsme každý naprostý unikát, projevy onemocnění, jeho vývoj, komplikace či případná délka léčby jsou naprosto rozdílné.
Když už se covidu nevyhnete, zachovejte klid. Vyřaďte ze svého života aspoň dočasně všechny stresory, zbavte se vysávačů, oportunistů a obklopte se jenom lidmi a předměty, co máte rádi. Nekoukejte na mobil, pokud to není nutné, a nezapínejte televizi. Tu ostatně po skoro dvou týdnech mám už tak plné zuby, že jsem rozhodnutá jí odhlásit. Dopřejte si pár dnů informačního vakua a soustřeďte se jenom na sebe. Vizualizujte si, jaké to bude, až budete zase zdraví a krásní. A že krásní budete! A dost možná i bohatší. O zkušenost, která sice nemusela být, ale když už se nám jí dostalo a my jí přežili, je možné jí přetavit v posílenou imunitu i mysl.
Zvládnete to. To přeji všem, co věří v sebe.
Bez pokračování