U nás trochu exotická destinace v jinak oblíbené Itálii. Překvapivě se dá do Kalábrie dostat přímým letem z Prahy. Jedna letecká společnost tam létá v sezóně od začátku června do konce září. Je to trochu destinace „kam za teplem", protože ještě v půlce října se dá koupat stejně pohodově jako v červenci na severu Chorvatska.
Asi mnoha lidem moc neřekne město Lamezia Terme. Mě to také nic neříkalo, doporučili mi to kamarádi. Jsem si jist, že toto město se nestane cílem Vaší dovolené. Stane pouze výchozím bodem. Jedná se o nevábné průmyslové město, do kterého létají ve velkém italští dovolenkáři. Pro nás zajímavě je pouze letištěm a dobře zásobenými půjčovnami aut. Sedněte do auta, zadejte do navigace kam chcete jet, a z města vypadněte. Čím dřív, tím líp, o nic nepřijdete.
Dva světy
Kalábrie se rozkládá v nártu italské boty. Tak trochu jako ta bota to tam i vypadá. Na východě pobřeží omývá Tarentský záliv. Na západě omývá pobřeží Tyrhénské moře. Na západě se jedná o krásně naleštěnou botu, na východě najdeme špinavou podrážku. V Kalábrii se schází dva světy. Na západě turistický mořský ráj, na východě špinavě nezajímavé pobřeží a nepříliš čisté moře. Je ale zajímavě i toto vidět a uvědomit si, že i takto vypadá Evropa a EU.
Východ je zajímavý svými historickými městečky, z nichž některé vešly ve známost tím, že se zde „prodávají“ domy za 1 Euro, když splníte několik dalších podmínek. Třeba že do několika let ten dům zrekonstruujete. Kraj se totiž vylidňuje, protože tam ubývá pracovních příležitostí a turistický průmysl tam ještě nepronikl. Ani se nedivím. Mnoho bohatších Evropanů si v této oblasti rekonstruuje domy na důchod. Počasí je v této oblasti příjemné i v zimě, kdy to ve střední a severní Evropě nestojí za nic.
Nicméně se i v této oblasti dá najít spousta zajímavých a krásných míst na ubytování. Naše dovolená trvala 12 dní a byla rozdělena na dvě části, 5 dny na východě a 7 dní na západě, což se ukázalo jako optimální. Přes Air’bnb jsme si rezervovali apartmán na místní farmě. Byl trochu problém ji najít, protože, ač jsme v Evropě, navigace nefunguje v těchto místech úplně optimálně. Některé silnice v navigaci nejsou vůbec, na relativně velkých úsecích není datový signál. Takže kombinace vražedná. Když jsme na farmu přijeli, byla celá vyzdobená a tak jsme se ptali, jestli je to na naše uvítání. Nebylo, ale chystala se nějaká oslava a tak jsme se s majitelem dohodli, že nebudeme bydlet v hlavní budově, kde se odehrávala oslava, ale ubytoval nás v domku uprostřed pomerančového sadu, sousedícího s olivovým hájem. Proč se rozepisuji o detailech.
Jídlo, jídlo, jídlo
Na farmě jsme měli asi jeden z naprosto bezkonkurenčních gurmetských zážitků z cestování vůbec. Většinou si můžete s majiteli dohodnout degustační večeři i s konzumací vína. A to jsme udělali a skvělé na tom bylo to, že jsme na farmě byli ubytování jenom dva páry a večeře se zúčastnila i část rodiny majitelů. Večeře byla ve velkém stylu – jak to v Itálii chodí, 5 chodů, ovoce, víno a trvá to minimálně 3 hodiny (to je pro Italy hranice fast foodu). Problém byl, že se nejednalo o klasická jídla, která známe z restaurací, ale jednalo se rodinné recepty a majitelka domu a kuchařka v jedné osobě navíc vyhověla mé žádosti a pustila mě do kuchyně. Několik přidavačských prací jsem udělal, ale spíš jsem jí tam překážel. Kdo rád vaří, dovede si představit, jaký zážitek to pro mě byl. Po 4 hodinách neskutečného jídelního orgasmu jsme byli rádi, že už to skončilo, protože už se do nás nic nevešlo. Když jsme chtěli večeří zopakovat, tak to bohužel nešlo, ale doporučili nás na farmu v sousedství. Už to nebylo ono, ale stále to byl gurmetský ráj.
Digitální nomádství po 50
Součástí dovolené jsem měl naplánovaný test „digitálního nomádství“. S Evou jsme se dohodli, že budu na farmě dva dny pracovat a ona si vzala s sebou navíc nějaké knihy. Já potřeboval pouze wi-fi a telefon. Šlo to jako po másle, běžně jsem komunikoval s kolegy i klienty naší firmy, vyřizoval e-maily, připravoval měsíční vyúčtování. Toto pro mě bylo zcela zásadní, protože to je můj cíl do budoucna, totiž spojit cestování s prací. Osobní setkání s kolegy a s klienty nic nenahradí, ale při dnešních technologických možnostech se dá část práce a komunikace odpracovat na cestách. Obzvláště po EU je to i finančně nenáročné s ohledem na cenu volání a datového připojení. Aplikací, kde můžete propojit počítače a telefony už je také dost.
Po nekonečných gurmetských zážitcích a dobře vykonané práci jsme se přemístili na západní pobřeží k městečku Tropea. Cestou jsme objeli celou špičku boty a navštívili i místní „hlavní město“ Reggio di Calabria. Jak říká Varel Frištenský „no že bych to musel vidět znovu, to teda ne“. Asi jediné zajímavé je tam prý nejdelší pobřežní promenáda v Itálii. Neměli jsme potřebu se tam promenovat.
2. svět Kalábrijský
Tropea – krásné, trochu kýčovité městečko na útesu s typickými italskými domy, úzkými uličkami, stovkami restaurací, kaváren a zmrzlináren. S ohledem na datum – začátek října, už byl počet turistů v podstatě příjemný a výběr ubytování nadstandardní. Původně jsme uvažovali o nějakém romantickém ubytování ve městě, ale nakonec jsme skončili v nové vile na útesu nad mořem, což bylo rozhodnutí minimálně praktické. Ve městě se odehrával čilý ruch až hluboko za půlnoc. Nás tím pádem večer nic nerušilo, jenom nás uspávalo šumění moře.
V okolí Tropey se nachází mnoho kýčovitých pláží, které najdete na fotkách z turistických průvodců. Moře je tam opravdu tak příšerně blankytné a čisté. Najdete v okolí spoustu míst na šnorchlování i potápění. Mě potěšily ideální podmínky na delší plavání, kdy se člověk mohl klidně odvážit plavat trochu dál od břehu, než jen k bójkám, které ohraničují pláže a tím pádem hranice, kam pro Vás plavčík doplave. Vřele všem milovníkům plavání v moři doporučuji pořídit si plaveckou bójku. Jedná se o nafukovací „pytel“, který má většinou i vodotěsnou kapsu na cennosti a pitnou vodu, která se připevní k pasu a přes provaz nebo řemen ji plavec za sebou táhne. Nijak ho to nebrzdí a navíc to člověku dává jistotu, že když by byl dál od břehu a třeba by mu docházely síly, nebo ho stihla křeč, bójka ho bude nadnášet, jako záchranný kruh. Případně si zavolá, pokud bude mít s sebou mobil.
Nelze zapomenout na jídlo v restauracích. Stejně jako jinde v Itálii, nemůžete udělat chybu, ať si objednáte cokoli. Abychom toho ochutnali co nejvíce, volili jsme variantu, že méně je více. Nebo více je více? Objednávali jsme si většinou několik předkrmů (antipasty, primi piatti) a ochutnávali. Co se dá v Kalábrii (vlastně kdekoli v Itálii, Španělsku, Portugalsku) vřele doporučit je to, čemu já říkám večeře do postele. Jak ji uvařit? Dojdete si do místních lahůdek (v případě nouze stačí i do běžné samoobsluhy), koupíte si 10 deka od všeho, co se Vám líbí nebo na co máte chuť, doplníte pečivem (není nutné), vyberete víno (to je nutné), dále doplníte artyčoky, olivami, ančovičkami a houbami (to se důrazně doporučuje) a jdete ochutnávat tam, kde bydlíte. Co nesníte, to na Vás počká do rána.
Tropea a okolí má, co se týče kuchyně jeden světový unikát a tou je místní červená cibule, která se zde ve velkém pěstuje. Rozhodně neváhejte a nějaké jídlo z ní připravené ochutnejte. Má o dost jinou chuť, než červená cibule, která se u nás běžně k dostání. Občas se v turistických průvodcích píše, že je třeba v těchto oblastech Itálie dbát zvýšené ostražitosti, co se týče pouliční kriminality a krádeží aut. Navíc Italové ze severu říkají, že Itálie a civilizace končí 30 kilometrů jižně od Říma. Myslím, že zcela běžná opatrnost a dodržování pravidel, které člověk z Prahy běžně dodržuje, stačí, aby se z Kalábrie vrátil beze ztrát.
