Když někam jezdíte s téměř železnou pravidelností, máte možnost a snad i právo srovnávat. Právě tak tomu je v případě našich každoročních spanilých jízd do Mariánských Lázní, kde s kamarádkami upouštíme páru z přemíry pracovního nasazení na konci roku a ze všeho toho před- a po vánočního běsnění. Tento rok to měl být náš tak trochu jubilejní 15. ročník tzv. Majánek, jak jsem ostatně již zmínila v příspěvku z loňského října Lázně ve čtyřiceti? Proč ne!
I letos jsme se tedy vydaly do téměř rok zamluveného apartmánu ve vilce na hraně lázeňského centra s vidinou pohody plného prodlouženého víkendu. V plánu byl standardně „béčkový“ český film v místním kině Slávia, pár masáží a jiných procedur v některém ze spřízněných lázeňských domů, relax v římských lázních, návštěva oblíbené restaurace a poté koktejl ve večerním baru, kafíčko a koláče u paní Evy a před odjezdem nákup lázeňských oplatek pro ty, co jsme zanechaly doma.
Raději se moc netěšit
Na fakt, že západočeské lázeňské výspy jako jsou Karlovy Vary a Mariánské a Františkovy Lázně vykazují jisté známky úpadku, poukázala už nejedna média. Zejména Karlovy Vary jsou často a patrně právem zmiňovány v souvislosti s rozprodáním podstatné část historických budov a bývalých výkladních skříní českého lázeňství do rukou cizinců, kteří ovšem nedocení a také logicky nemohou docenit, genia loci tohoto místa.
Mariánské Lázně jsme si tedy tehdy pro krátký odpočinek vybraly právě proto, že tento jev jsme v tomto komornějším prostředí nepociťovaly v takové míře. Jistě, již před těmi 14 lety se vyskytovaly azbukou označené obchody a ceny byly nastaveny na peněz utrácení chtivých klientů, jenže ti bohatší lázeňští návštěvníci se časem nějak vytratili a dnes, pokud už někoho v tomto „městě duchů“ potkáte, tak to jsou akorát tak křížkoví našinci, zachovalí „OstNěmci“ nebo sotva do střední třídy zařaditelní občané mluvící rusky.
Není divu, že lázeňská klientela se zredukovala co po počtu, tak do kvality. Mnoho obchůdku, které sice ani předtím zdaleka nelákaly na výjimečné zboží, ale aspoň existovaly, jsou zavřené. Lázeňské domy, byť více či méně zdařile zrekonstruované, poskytují provinční služby, však pro samoplátce pořád za ceny odpovídající lázeňským standardům. Doprovodné programy nabízené lázeňským hostům jsou podprůměrné úrovně a sotva někoho nalákají. A když se vydáte do místního kina na film, který je promítán v té době (a tedy má stejný potenciál) jak tam, tak třeba v Praze, sdílíte ho hlavně s místními, kteří se na něj ovšem vybaví lahvemi alkoholu (to aby si to snad víc užili!), načež podpořeni tímto mokem vám už tak chabou projekci opepří neřízenými výbuchy smíchu, vulgárními poznámkami a posléze projevy úlevy hodných oné místnůstky domácího prostředí.
Dva příklady za všechno to lamentování.
Příklad 1 - (Ne)úcta k zákazníkovi
Míst, kde se dá v rychle a uspokojivě najíst, mnoho v Mariánských Lázních nenajdete. Proto vždy s nadějí uvítáme vznik nějakého nového podniku, kde bychom něco skously. A tak jsme navštívily ne dlouho otevřenou restauraci přímo v centru avizující mezinárodní kuchyni. Hurá, mají i polední menu, to se vždycky zaradujeme, protože nehodláme trávit čas čekáním na jídlo, raději jej procouráme v přilehlé krásné přírodě s léčivými prameny v termosce.Podnik malý, ale na první pohled příjemný, polední menu platilo a personál byl i relativně flexibilní co se požadavků na změnu přílohy týká. Jenže – polévku Z POLEDNÍHO MENU jsme dostaly po lehké urgencí po 20 minutách. Na druhé jídlo jsme ovšem čekaly dalších více jak 30 minut, zatímco ostatní, i ti přišivší po nás, už měli snědeno. Dorazilo nás dočista, když na vedlejší stůj s rusky hovořícími občany, kteří přišli také až po nás, začal personál nosit doslova hory jídla objednaného a la carte. Náhoda? Těžko. Cítily jsme se opravdu už poníženy a oznámily personálu restaurace, že ji opouštíme. Personál sice naše argumenty uznal a omluvil se, nicméně nám to znechucení ze servilnosti k cizinci a neúcta k našinci zůstalo v žaludku ještě dlouho.
Příklad 2 - Tohle nechcete slyšet
Jako tzv. neorganizované návštěvnice lázní, a tudíž samoplátci, si objednáváme procedury poměrně svědomitě a dlouho dopředu. Ne moc, 1 -2 masáže, nějakou tu koupel, stejně chceme hlavně pít léčivé prameny. Za ceny ulice, čili komerční. Ne nemyslíme si, že bychom za ně měly dostat něco víc, než ti, co jsou v lázních na pojišťovnu. Ale i tak vzhledem ke zkušenostem personálu a obecně k nastavení tohoto prostředí jistou úroveň přeci jenom očekáváme. Již loni měla jedna z nás zkušenost s masáží, respektive s masérem takovou, že odmítla zaplatit plnou cenu. Letos se skóre nespokojenosti zvýšilo. V jednom případě jsme zakusily masáž člověkem absolutně nekompetentním, v druhém případě kamarádka musela při plouživých a naprosto mdlých pohybech masérky poslouchat, jak už je unavená a málo jí platí. Věřte mi, tohle fakt nechcete poslouchat. Člověk na lehátku má právo požadovat za svoje poctivě vydělané peníze masáž, ne pouhé namazání olejem, a k tomu tyhle řeči! I v těchto případech jsme kontaktovaly manažerku lázeňského domu. A to nejen proto, abychom si postěžovaly, ale aby management měl možnost se to vůbec dozvědět a případně něco v tom podniknout. Vždyť kritika je „dar“, ne trest, jak trefně kolega Pavel Pulkráb píše v článku Kritika jako dar.
Popírání reality
Snad za naší slepotou a vědomým popírání faktu, že i Mariánské Lázně postihl mor v podobě vyhořelosti, byla snaha si to užít, možná hlad po pocitu, že o nás někdo konečně pečuje. A nebo jakýsi pud sebezáchovy nás vedl k tomu, že jsme „Majánkám“ doposud odpouštěly drobné prohřešky a popíraly realitu. Jenže letos jsme prozřely a musely kritikům dát zapravdu - Mariánské Lázně jdou dolů a poskytované služby jsou vesměs mizerné.
Jo, jo. kde že staré zlaté lázeňské časy (které ani nemůžeme pamatovat) jsou?! Objevitelé těchto výjimečných míst s léčebnými prameny by se asi divili, jak jsme s potenciálem těchto lokalit a s poklady země naložili. Snad je na vině touha rychlé návratnosti případných investic a neodolatelná vidina rychlého výdělku, jak bývá pořád ještě některých kulturách zvykem. Možná jsou zde místní lidé demotivovaní svými nízkými výdělky, pak je to ale v úplně stejné rovině. Třeba jsme my jako klienti odjinud moc nároční a kritičtí a „ostatním“ to tak stačí?
Má to řešení?
Člověka až u srdce zabolí a pomyslí si – co bych pro opětný vzestup lázeňství a vrácení těchto výjimečných míst a přírodních zdrojů do první ligy mohl udělat? Možná se tam přestěhovat, zkusit se dostat do zastupitelstva a začít prosazovat rozhodnutí a přístupy, které by vrátily lázním věhlas, autoritu a jejich smyl – pomoci uzdravovat lidi.
P. S. Záměrně kritizované podniky v tomto příspěvku nejmenuji, to proto,že jim dáváme ještě šanci se zlepšit. I když my s kamarádkami si to už asi neověříme. Příště totiž už „Majánky“ asi nee.
