Vychovávat syna je radost, ale hlavně obrovská zodpovědnost. Proč zrovna u syna? No, už třeba proto, že je my ženy-matky připravujeme na roli partnera svým budoucím snachám. A zcela jistě se pak nechceme v jejich vztahu vzhlížet jako v zašpiněném zrcadle našich prohřešků na nich.
Přechválený narcis
V prvním zamyšlení na téma Matky svých synů, synové svých matek jsem zmínila možnost, jak jednoduše (a bezduše) stálou kritikou vyrobit partnerského tyrana. Opačným přístupem však můžeme paradoxně také napáchat nemalé škody. Současným trendem chválit dítě za všechno, co udělá, i když se nejedná o žádný zázrak, nýbrž o běžné činnosti, děláme obecně my rodiče vlastně dítěti tzv. medvědí službu. Ale mluvme o matkách, které z titulu počáteční absolutní závislosti potomka na ní zanechávají při výchově synů výraznější stopu. Vynášení každé, každičké prkotiny do oblak může budoucímu mladému muži pokřivit obraz reálného světa a vybudovat v něm falešné sebevědomí. Takový partner pak bude i od svého protějšku patrně očekávat glorifikaci každého jeho kroku, bude velmi těžce snášet kritiku a ani nebude mít chuť na sobě dál pracovat, když je vlastně už od malička tak „dokonalý“.
Ustrašený králíček, aneb nešlap, nelámej…
Jak už jsem psala v prvním díle, kritika matky, a to zejména ta systematická a dlouhodobá, umí udělat na egu mladého muže hodně jizev. Zatímco v jedné malé chlapecké duši se dokonale obtiskne (tyran), v druhé může vyvolat zcela opačný efekt. Přesně podle principu – moje matka po mě šlapala, čili chovám se: a) tak jako ona, protože tak to mám zažité, b) úplně opačně, protože mi to bylo nepříjemné, čili se neprosazuju a snažím se tak trochu „nebýt“. Takový muž je celoživotně zahnaný do kouta a vylézá z něho jen v největší nouzi. Má sice názor, ale těžko se ho dopátrat, protože ho ani neprojeví. Podlomené sebevědomí se nemá v dospělosti o co opřít, a tak hledá oporu ve stejně „silné“ ženě, jako byla matka. Ta se ovšem na kolbišti dříve či později střetne s tchýní a mladý muž se ocitá v dvojité pasti. A kruh se uzavírá.
Kamarád freekař
Je až s podivem, jak někdy kvalitní „materiál“ (rozuměj správný chlapík) vzejde z výchovy-nevýchovy. Varianta, kdy matka svého syna s prvními projevy chápání „povýší“ mezi sobě rovné a udělá si z něho parťáka, se jeví jako méně škodlivá než věčné kárání či chvalozpěvy za nic. Taková je aspoň moje zkušenost. Ale má to jistě také mnoho úskalí. Jako hlavní asi cítím jakési předčasné přenesení zodpovědnosti na nezralého jedince, u kterého ještě ani není jasné, že to unese. Pobídka k názoru či diskuze nad tím, zda jít či nejít do školy apod. mohou někoho posílit, někoho velmi zatížit. Kamarádský způsob výchovy je zcela jistě od začátku postaven na vysoké důvěře matky v syna a může vynést osobnost mladého muže hodně vysoko a otevřít mu velmi svobodné srdce. Nicméně je jenom pro někoho.
Vlastní zkušenost
Měla jsem tu možnost zkusit si výchovu obou pohlaví. Přišlo mi, že kluka jsem vychovávala tak nějak s lehkostí, která by se výchovou skoro nedala nazvat. Snažila jsem se nedělat mu to, co jsem si myslela, že by nebylo dobré, aby on dělal jednou své partnerce. Chválila jsem ho dost, ale zase ne za všechno, ale tak, aby rozlišil, co je důležité a co méně. Poslední výprask dostal na hranici puberty (to mu bylo asi dvanáct, už tehdy byl asi o hlavu větší než já a výpraskem v mém podání se to snad ani nedalo nazvat) a od té doby jsem se snažila ho brát jako svého parťáka, kamaráda a rovnocennou bytost. Jeho ego jsem se fakt na vědomé úrovni snažila nepošlapat, protože mi bylo jasné, že by to pak mohl krásně tzv. dát sežrat své budoucí partnerce. Dodnes nevím, jestli jsem syna vychovávala dobře, ale dělala jsem v daných podmínkách, co jsem mohla.
Dobře se dívat a ptát se
Troufnu si dát jednu malou radu na závěr: než se holka necháš unést, nejdřív se podívej, jaký vztah má tvůj vyvolený ke své matce. Pokud je ze vztahu cítit vzájemný respekt a úcta a matka je pro syna přirozenou autoritou, schopná ovšem přijmout i synův názor (nebo se nad ním aspoň zamyslet), pak je to partner k pohledání. Také je dobré zohlednit, zda je syn jedináček nebo má i sourozence. Rozmělnění matčiny energie mezi více potomků by totiž mohlo být zárukou zdravého přístupu k výchově všech dětí, tedy i syna.
Tenhle příspěvek si nedělá ambice na nějaký jediný názor, je to jen pootevření tohoto tématu a laskavá pobídka ke slušné a užitečné diskuzi.
Těším se na ni ☺
