Buddhisté to mají asi jednodušší, smrt nevnímají jako konečnou, ale jen jako přestupní stanici jinam, kde bude také krásně. Jsme bezvěrec a proto se se smrtí nějak nemohu srovnat. Racionálně vím, že tady nemůžu být věčně, ale… Ale když to přijde, když zemře někdo kolem, je to vždycky šok. Nechci teď mluvit o tom, když odcházejí rodiče, to je ještě úplně samostatná kapitola, o které zde krásně psala Irena Faloutová ve svém článku https://fine50.cz/tohle-mi-nikdo-nerekl/
V průběhu tohoto léta jsme se musela rozloučit se dvěma kamarády, kteří odešli předčasně. Jednoho vzala těžká nemoc a ten druhý zemřel na kole, když ho téměř 90 letý řidič na místě usmrtil. Mnoho z nás, kdo jsme jej znali jsme bojovali s velkým vztekem. Jak je možné, že lidem v tomto věku je ještě dovoleno řídit? Jejich fyzické i mentální schopnosti jsou natolik omezené, že jsou neřízenou střelu a nebezpečím nejen pro sebe, ale zejména pro okolí.
Oba mí kamarádi měli krásné poslední rozloučení. Jestli se v této souvislosti vůbec dá říct „krásné“. Zní to trošku nepatřičně. Oba byli milí, usměvaví a milováni mnohými, proto i účast se pohybovala v řádech několika desítek smutečních hostí. Oba obřady probíhaly v přírodě a vzpomínalo se zejména na radostné části jejich životů. Jeden ze synů mého kamaráda na obřadu zahrál na kytaru svému tátovi a velice plakal. V tu chvíli přiběhla jeho asi 6letá dcera a chytla ho kolem krku. Při této vzpomínce se mi znovu a znovu derou slzy do očí.
Proč to tady všechno píšu? Udržujme dobré vztahy s rodinou i kamarády, posílejme jim lásku, užívejme si každou minutu života. Na světě je krásně a to nejen, když svítí sluníčko. Mějme se rádi.
