Ve předchozím příspěvku O závislostech I jsem se přiznala k některým mým závislostem. Chcete číst další? Tady jsou, a nejen asi jenom moje.
Jóga
Jak já s radostí říkám, „měkká droga“, ze které jsem se vyznala už v říjnovém příspěvku na fine50 O vodě, kávě a… józe. Tuto svojí závislost si krmím a udržuju, jak jen to jde; nejen krátkou každodenní praxí, ale často i intenzivně za asistence mého učitele Joža Rabary. Pevně věřím, že na této „droze“ budu závislá doživotně a budu k ní zrazovat i všechny, co zatím neokusili.
Dobrá káva
Celý život, až do čtyřicítky, mi jenom voněla. Nepila jsem jí, jenom čichala. Až v jedné italské firmě při pohovoru mi asistentka přinesla famózně vonící caffé espresso. Šéf, Ital naproti mě, mi ukázal, jak kávu pít a vychutnat. A bylo to. Wikipedie uvádí, že espresso doslovně znamená „káva na vyžádání“. Žádám už pořád. Dnes bez ní nemohu nastoupit do vlaku, i kdybych ho měla nechat ujet. Káva byla to dlouho odkládaná závislost.
Místo, kde jsem se narodila
S úsměvem a jistou hrdostí vždycky říkám: já a Pepa Klíma jsme se tady narodili. Tady, myšleno v krásné kdysi obyčejné vesničce, nyní městě v údolí řeky Berounky, úhledně položené po jejích obou březích mezi hrbolky Brd, jen co by kamenem dohodil do matičky Prahy, ovšem bezpečně daleko, aby nenarušil ráz kdysi honosného venkova. Dobřichovice, Dodo, Dodoville, Hajánkov…. Podle mého nejlepší místo na život v Cechách. Místo, kam když někdo nový zavítá a trochu se i zapomene v některém z místních šenků, druhý den se s čistou hlavou projde, vdechne génia loci, den třetí chce zůstat a už už hledá, kde by se v Dodo usadil. Nerouhám se, ale kdyby mě někdo z tohoto místa vytrhl a přesadil, zanikla bych, nebyla. Tak hluboce jsem s tímto místem spjatá a čím dál tím víc na něm závislá.
Objetí
Pátého července byl den objetí zdarma. Kdybych nebyla srab, stojím toho dne na Václavském náměstí s cedulkou FREE HUGS a – objímám se. Miluji objetí. Je možná pro mě víc, než samotný akt lásky. A jak už jsem také zmínila ve svém dubnovém příspěvku Dva úsměvy a jedno objetí, prosím!, v době koronakrize jsem nemožností objímat se dost strádala. Objetí pro mě něco, co detekuje, zda člověka k sobě nějak více pustím (i když už ho mám vlastně v náručí?). To potkání se dvou těl, to chvilkové sjednocení tlukotu jejich srdcí, rytmu dechu, letmé prolnutí energií, hmmm. Objetí. Musím ho mít každý den .
Ne na všechny své závislosti jsem však hrdá. Neodolám totiž dobrému jídlu a poslední dobou i sladkostem. Na těch vzniká také prokazatelně závislost. Jsem závislá na bylinkách a čerstvé rukole z mojí zahrádky. Na jízdě autem, vlakem. Na kvalitní literatuře. Na básních Seifertových a Holanových. Na filmech, co o nichž přemýšlím ještě několik dní a beru si z nich to, co ve svém životě nezažiju nebo přeskakuju. Na diskuzích se zajímavými lidmi. Na zpěvu ptáků - bez ranního skřivana nevstanu a bez večerního kosa neusnu. Na přírodě, droze nejdražší!
Teď si uvědomuji, že jsem vlastně Bohudíky nikdy nepropadla „klasickým“ závislostem, jako jsou cigarety, alkohol, automaty či drogy. A tak to doufám i bude.
A proč se vlastně s těmi všemi mými závislostmi svěřuju? Protože jsem na svěřování závislá.
