Samozřejmě, že jsem si vypůjčil část názvu článku kolegyně Ire z minulého týdne. Samozřejmě, že souhlasím s tím, co napsala (ona už je trochu otravná, protože musím souhlasit skoro se vším, co napíše a taky jak to napíše :-)), ale dovolím si v její úvaze pokračovat.
Postupem věku se nám přirozeně mění priority – to, co nás ve 30 letech rozčílilo doběla a byli jsme schopni se poprat, nás ve fine50 již moc nevzrušuje, mnohdy si toho, co jsme považovali za zásadní problém, ani nevšimneme. Nevím, zda nám pomáhá příroda tím, že už nám v těle kolují nižší hladiny hormonů. Nevím, jestli je to tím, že nás chrání zkušenost a odžité události. Nevím, jestli je to tím, že nám naše děti nastavují zrcadlo. Chtě nechtě se nám často podobají více, než by si samy přály a chtěly.
Vidím to denně v zrcadle (i v tom skutečném), jak se svým rodičům podobám. A tak se domnívám, že toto dvojité zrcadlo, děti i rodiče, mě (nás) přímo zavazují k tomu, abychom zmoudřeli. Beru to jako svou povinnost.
Tím nemyslím žít, chovat se, vyjadřovat se, oblékat se staře, ale moudře, odpovědně.
Tím, že neradím, když nejsem o radu žádán. Tím, že si nevynucuji pozornost. Tím, že nikomu nic nevyčítám. Tím, že více naslouchám, než mluvím. Tím, že se učím býti více sám, protože pokud se dožiji vyššího věku, samota mě ve větší či menší míře nemine.
Tím, že jsem odpustil všem všechny jejich skutečné i domnělé hříchy, které na mě „vykonali“. Uvědomuji si totiž, že neodpouštím jim, ale sobě. Tím, že neřeším každé loupnutí v zádech, nestěžuji si na bolest a neprudím své okolí s každou rýmičkou. Bolest totiž kultivuje a zoceluje. Strach je normální emocí, kterou prožívám, ale nekrmím s ní své okolí.
Samozřejmě, že některé věci opakuji jinými slovy již ze zmíněného článku. Uvědomil jsem si totiž, když se dívám na rodiče svých přátel, zmoudřet se opravdu dá a je to vědomé konání. A Ti, co zmoudřeli, jsou i přes vysoký věk stále vyhledávanými společníky a rodiči. Ti druzí, kteří nezmoudřeli, jsou skoro bez výjimky přesným opakem těch, kteří tak učinili a činí.
Ve stínu a se zkušeností s oběma skupinami považuji zmoudření za svou povinnost. Hlavně kvůli sobě. A taky trochu kvůli svým dětem.
