Horké párky! Limonáda! Zmrzlina!

Že cestování obecně obohacuje a vnáší do našich všedních dnů poznání, která by jinak k nám sama asi nepřišla, je neoddiskutovatelné. Cestování vlakem se na první pohled může zdát v tomto ohledu trochu fádní, ale já v něm pořád shledávám nevysychající zdroj inspirace a nevšedních příběhů.

O mých strastech i slastech při cestách vlakem jsem se ve svých článcích už nejednou zmínila (Socializace vlakem a Machiko & Mitsuko a vlakové GDPR). Tentokrát se dotknu jedné takové mojí vlakové obsese, co kdysi jistě žádnou úchylkou vlastně nebyla, protože….



Já už si to sice nepamatuji, ale z dobových filmů a z vyprávění mojí maminky vím, že byly doby, kdy se běžně na zastávkách podél vlaku roznášely horké párky, pivo, limonáda i zmrzlina. Stačilo se jen naklonit z okénka vlaku, strčit službě potřebný obnos a pak už se jen slastně zakousnout do ještě teplého párku a zapít jej studeným pivem. Jooo, to bych si nechala fakt líbit.

Když jsem byla ještě malá holka, vždycky jsem cestu vlakem do Prahy, která byla pro mě jako dítě z vesnice velkým dobrodružstvím, strávila přilepená k okýnku, zírala jsem, jak krajina ubíhá, lapala očima každý detail, který v mžiku byl pryč, abych hned skočila na jiný, každou chvíli jiný obraz. Byl to pro mě takový film, co jsem zažívala osobně, ne zprostředkovaně.

Doby školní byly ke sledování z okna o poznání skoupější, protože jsem často buď doháněla domácí přípravu učiva, nebo blbla s ostatníma puberťákama, co cestovali za vzděláním jako já.

Moje pracovní životní etapa se taky neobešla bez dopravy vlakem, neboť většina mých zaměstnání byla zase v Praze. Tady se to ovšem po čase zlomilo – přišlo mi, že čas strávený ve vlaku, více jak půlhodinka, je tak trochu nevyužitý. Jistě, že jsem vyzkoušela pospávat, číst si, nebo něco plánovat, někdy konverzovat se spolucestujícími, jindy jenom tak zírat a zkoušet vypnout, poslední dobou čím dál tím častěji s laptopem pracovat. Ale pořád to nebylo ono. 

Až jsem na to přišla – snídat, chce se mi ve vlaku přesně tu půlhodinku věnovat prázdnému žaludku, dopřát si kávu a něco dobrého k tomu. Poté, co ujdu téměř dva kilometry na nádraží a vyrobím si náležitý hlad, si přeci zasloužím sednout si do tepla a oddat se jen sobě a něčemu chutnému. Přesně správně pro mě využitý čas.

A tak jsem si začala na cestu vlakem dělat různé pochoutky. Samozřejmě ne žádné složité kreace či zavánějící a jinak provokující pokrmy, ale třeba obyčejné sendviče nebo celozrnné kaše s ovocem. A k tomu tradiční kávička od Jolany z trafiky, v mém podání s vlastnoručně doneseným teplým biomlékem.

Potěšilo mě, že jsem záhy získala pro tenhle způsob cestování i některé další lidi z okolí.  A tak jsme se dali dohromady – my, co ve vlaku snídáme, a každé ráno jsme se těšili na tenhle náš společný rituál, stejně jako časem na naše tematické snídaňové mejdany v jedničce.

V průběhu let se naše vlaková parta pod vlivem okolností přirozeně rozpadla. Ale já držím, já snídám ve vlaku dál. Stal se z toho zvyk, kterého se nechci a nemohu vzdát. Jakmile si představím, že nebudu mít svoji dávku jídla s sebou a kelímek s kávou v ruce při nástupu do vlaku, cítím se podivně, neúplně, nesvá.

Jenže podivně se někdy cítí i moji nezasvěcení spolucestující. Ne každý totiž rád sdílí moje snídací orgie nebo je schopen tolerovat člověka, co v dopravním prostředku slastně požívá. Ale je to ještě složitější – ani já nejsem schopná s každým snídat! Jsou – a musím to napsat – individua, většinou taková, která by si rovnou zasloužila vykázat z přepravy, ehm, se kterými prostě nechutná a nechutná.

Nedávno mi jedna paní dokonce řekla, že se chovám proti přepravnímu řádu. Neměla jsem ho nastudovaný, a taky proč se pouštět do diskuse s někým, kdo prostě NECHCE? A tak jsem si jen sbalila snídaňová fidlátka a přesedla si. Přepravní pravidla jsem si ale nedávno nastudovala, je to, vážení, pěkných pár desítek stran, ale dozvíte se tam věci! Nic ale o snídani, respektive o zákazu konzumovat ve vlaku jídlo. 



Mým tajným snem je přenést se v čase do třicátých let minulého století do slavného Orient expresu, kde Herkules Poirot vyšetřuje pověstnou vraždu v jednom z kupé. Ne, že bych toužila být u toho mordu, ale tohle zpracování slavné detektivky Agathy Christie mi přímo evokuje ten požitek z kulturního stolování v luxusním vlakovém jídelním voze se všemi těmi stříbrnými příbory, broušenými sklenkami a šaramantním personálem.

Je mi líto, že dobám s teplými párky a zmrzlinou na perónech odzvonilo. Věřte mi, byla bych věrný a vděčný zákazník.

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 5 / 5. Hodnotilo: 15

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Okomentujte příspěvek



Emanuel Kostar

Před 3 týdny

Óóó, kde ty “vlakové mejdany” jsou. Taky na ně rád vzpomínám.

Věra Zacharova

Před 3 týdny

Irenko píšeš mi z duše i já jsem to ve vlaku zažila když jsem jezdila do školy a v takovém kupé jak vyšetřuje Poirot jsem vždy přála sedět.Moc Ti z tenhle článek děkuji je to pohlazení na duši Vera

Nového prezidenta budeme mít za

Nejlépe hodnocené příspěvky

Nejnovější komentáře k příspěvkům

UVÍZLI JSME V SÍTÍCH :-)

To, co se dnes zdá být jako tragédie nebo ztráta, se zítra jeví úplně jinak. Většinou zjistíme, že je to nový začátek nebo minimálně příležitost. Jde o to, dát sám(a) sobě šanci.
— Pavel Pulkráb

Copyright 2021 Fine50 © All Rights Reserved