Vím, že už se trochu opakuju, protože o cestování vlakem už jsme psala na těchto stránkách několikrát (Socializace vlakem, Machiko & Mitsuko a vlakové GDPR, Horké párky! Limonáda! Zmrzlina!...)). Ale věřte, že tenhle druh cestování je vážně mimořádně inspirativní, Je to neutuchající zdroj situací k zamyšlení a skoro by se chtělo napsat, že udílí až filozoficko-psychologické lekce. Často přináší důkazy toho, jak lidé dokáží odlišně vnímat okolnosti, vyhodnocovat a zpracovávat informace, jak jsou odlišně nastaveni v plnění svých rolí a povinností. Jak jeden dělá jen to, co musí, druhý ani to ne a třetí zase vše za ostatní.
Pokusím se toto tvrzení demonstrovat na třech mikropříbězích, které se odehrály během 48 hodin.
Příběh 1
Byl to náročný den a k tomu z práce jdu na poslední chvíli. Snad stihnu nějaký rozumný vlak, říkám si. Cestou poklusávám, to už ale skoro ani neumím. A k tomu ty podpatky! Na perón přibíhám tak tak, celá brunátná a zpocená vlítnu do nejbližšího vagónu a…v tom dostanu facku! Uvnitř je snad sto stupňů.
Bože! Ochladilo se, to zas´jo., ale tohle? Rozhlídnu se kolem sebe, nikdo žádné náznaky nepohody nebo úpalu jako já. Dokonce jsou tací, co sedí v té sauně zabalený do péřovky s čepicí a v rukavicích.
Strhávám ze sebe všechno, co jde; rukavice, čepici, šálu, kabát, svetr… přistihnu se, jak si rozepínám halenku. No tak prrrrr, holka, to už bys tu seděla v podprsence!
Vedrem padám na sedačku a lapám po dechu. Pomocí dechového cvičení se snažím uklidnit, že to přežiju. Tak je tu k padnutí nebo jsem zbytečně přecitlivělá jen já?
Na Smíchovském nádraží se vlak plní k prasknutí. A teplota stoupá. V hlavě si připravuju řeč pro průvodčího, až přijde, abych byla připravená: prosím, byl byste tak laskav a zrevidoval nastavení termostatu?
Radotín. Koupu se ve vlastní šťávě a jímají mě mrákoty. Naštěstí si vedle mě sedá mámin bývalý kardiolog. Snad mi pomůže, až mě klepne. A štiplístek pořád nikde!
Černošice. Začínám blouznit a slyšet divné hlasy. A přistihuju se, jak nenávistně koukám po všech, jak jsou v pohodě. Doktor vedle mě si sice sundal bundu, ale zřejmě kašmírový svetr a zbylá hučka na hlavě mu vůbec nevadí?
Všenory. A konečně přichází, mladý, zrzavý kluk s úhledně vyholenými skráněmi. Průvodčí. Toho ještě neznám. Všimnu si jeho krůpějí potu na čele a hned nasedám na notu spřízněné duše. Je tu nějak teplo, že? Prosím Vás, nešlo by trochu ubral tu teplotu?
Po předešlých zkušenostech s jeho kolegy, palubními pracovníky ČD, čekám buď ignoraci, výmluvy nebo ofenzivní chování.
Jistě, rád bych, ale omlouvám se, je rozbitý termostat. Už jsem ho dvakrát restartoval a nahlásil poruchu na ústředí. Bohužel, souprava musí dneska takhle dojet
Dobře, dobře, ale takhle lidi přeci nemůžou cestovat?! říkám a rozhlížím se kolem sebe, jestli mě někdo podpoří. Nic. Ticho.
Máte pravdu a chápu Vás, ale já udělal, co jsem mohl. Průvodčí se ještě dvakrát omluví a jde mávnout další stanici.
V tu chvíli se vagón rozšumí, jak „je tu vážně vedro“.
Nestačím se divit. A taky vystoupit! Takže jedu nedobrovolně v tom přehřátém kotli ještě o stanici dál, než jsem chtěla.
Domů už jdu pěšky. Cestou mrazivou krajinou mám aspoň čas trochu vychladnout a zamyslet se, co mě tahle příhoda měla naučit.
Příště pokračování příběhem č. 2.