Ze své slabosti pro cestování vlakem jsem se vyznala ve svých článcích už vícekrát (Socializace vlakem, Machiko & Mitsuko a vlakové GDPR a nebo Horké párky! Limonáda! Zmrzlina!). A taky moje trpělivost s dopravci je až pověstná. Tolerance, s jakou přistupuju ke všem těm zpožděním, výlukám či jiným karambolům tohohle složitého systému, pramení patrně mimo jiné z toho, že jsem dlouhou řadu let pro železnici pracovala.
Moje loajalita k bývalému zaměstnavateli se projevuje třeba tak, že když ostatní při ohlášení zpoždění remcají a hledají pro svoje rozladění zastání u okolostojících, já jen jakoby nezúčastněně koukám a pro sebe si povzdechnu: jo, jo, buďme rádi, že nežijeme v Indii! Tam jede vlak tak jednou za týden, nevěda přesně který, a ještě člověk visí ze střechy.
Jsou však momenty, kdy člověk už vážně ztrácí nervy i naději, že věci mají ještě nějaký řád a vše dobře dopadne.
Je večer, venku mrzne až praští, utrmáceni po práci se táhnete s vánoční dárky a nasedáte do přistaveného vlaku, který se tváří, jako že vás odveze na místo, které je na informační tabuli. V duchu už se těšíte domů, do tepla, a vidíte se nejlépe v posteli s právě rozečtenou knížkou. Ale po krátké jízdě zjistíte, že se řítíte úplně neznámou krajinou, asi jste únavou ani neslyšeli hlášení průvodčího, že se jede odklonem. Nu což, změna, řeknete si. Ale najednou vše zhasne a vlak se zastaví, samozřejmě v nějaké řiti mimo stanici. Cestující jsou ještě relativně v klidu, ale jen do té doby, než začne být ve vlaku zima a hodina pryč.
Když se vlak zase probere k životu a rozjede (hurá) správným směrem, začnete zase doufat a spřádat původní večerní plány – sprcha, postel, knížka a hajajá. Jenže Murphyho zákon či spíš nějaký šlendrián na trati vás nechá vyplivnout na nástupišti v té psí zimě někde patnáct kilometrů před toužebným domovem s informací, že vlaky prostě dnes už nepojedou a že máte využít náhradní autobusovou dopravu.
No aspoň něco, říká si mé optimistické JÁ.
Jenže když přijdete na místo, kde mají jezdit ty autobusy, zjistíte, že je vás tam už aspoň za tři, čtyři vlaky, tedy dobré dvě stovky stejně postižených lidí. A autobus jel zatím jenom jeden. K tomu děti jsou mrzuté a mají hlad/žízeň, je jim zima, chce se jim čůrat/…, rodiče vystresovaní z těch dětí, teenejdři se netrpělivě strkají se sluchátkama v uších a řvou na sebe jak paviáni, staří jsou nerudní, bezmocně brblají a vzpomínají na totáč… Všichni, kdo mají ještě nabito, volají a tahají rodinné příslušníky z pyžam ven, do aut, do té psoty.
Za takové konstelace jsem setrvala ve stádu nespokojenců jen pár chvil a jala se po x letech stopovat. Při mých fine50 to nebylo bůhvíjak smysluplné rozhodnutí (a také jsem tomu nedávala moc šance), ale co jsem mohla ztratit?!
Stoupla jsem si na okraj silnice a vytasila paži s palcem nahoru. Jedno auto, druhé, třetí…páté…desáté. Nic. „To bude lepší na výpadovce, ne?“, začal poučovat chlápek, co se jen tak nenápadně ke mně přidal. Když už byl na mě vysloveně nalepený a moje šance se tak už skoro rovnala nule, v tom: „Jedu do Černošic, tak jestli chcete?“, promluvil k nám anděl z tmavé škodovky. „No, lepší Černošice než Radotín“, křikla jsem a vlítla na zadní sedadlo. „Černošice jsou přesný“, prohodil pan nalepený a už seděl v autě taky. „Ale vy jedete na úplně opačnou stranu?“ jsem jemně připomněla, abych anděla nezaplašila. „Jsem to otočil, když jsem viděl ty davy…a máme ještě jedno místo“, prohodil anděl a už volal z okýnka: „Ještě jednoho do Černošiiiic.“ Plaše se přihlásila jedna paní, přisedla a už jsme si to drandili na západ. V autě teploučko, řidič, bodrý a družný chlapík, co obstarával předvánoční nákupy. „Vezmu benzín, stavím se ještě pro roštěnku a pak taky padla“, svěřoval nám své plány na zbytek večera náš anděl. „Jste zlatej, že jste nás nabral, moc děkujeme“ byla jsem upřímně vděčná. „Hezké, takové skoro vánoční gesto“, připojila se paní plachá.
Když se ukázalo, že celá posádka byla nakonec z Černošic, a já jediná bych ještě musela znovu stopovat, vylítlo to ze mě, ani nevím jak. „Mám prosbu, tedy jestli úplně nespěcháte, a zaplatím: nemohl byste mě vzít až do Dobřichovic?“ „Aaaale, jakýpak placení. Stejně jsem chtěl v Dobřichovicích vzít ten benzín“, mávnul anděl rukou a stlačil plyn.
Cestou z kopce do mého města jsme v hovoru našli spoustu společných známých z okolí a zálibu v saunování.
„Tak třeba někdy v sauně, chodíme tady k vám i s manželkou“, křikl přes rameno anděl, když jsme se na parkovišti loučili. „Ježíš, jenom to neeee“, zalekla jsem se. „Ale, mohl byste stáhnout okýnko, abych Vás poznala?“, chtěla jsem pohledět našemu andělovi do tváře. „Jsem Martin“, protáhl ruku oknem auta brýlatý sympaťák. „Ire, těší mě. A ještě jednou děkuju, Martine. A hezké Vánoce.“ “Taky, taky…“, ozývalo se už z rozjeté škodovky.
A víte, přesně takové maličké lidské etudy mě zase vrací naději, že věci mají nějaký řád a že všechno nakonec dobře dopadne.
