Možná, že volba prezidenta České republiky byla odborníky i médii okomentovaná, rozebraná a vyhodnocená zleva, zprava… Přesto si neodpustím pár drobných postřehů naprostého politického laika, totiž Člověka apolitického.
Ačkoliv jsem se už asi se svými prezidentskými preferencemi trochu odkopala v mých článcích (Jsem ve volebním týmu prezidentského kandidáta a Už vím, jak to funguje), přesto považuji volbu za velmi intimní záležitost. A když se mě někdo zeptá, koho budu volit/koho jsi volila, obvykle neodpovídám napřímo nebo dotyčného laskavě požádám, aby odpověď po mě nechtěl.
Těch důvodů je vážně víc než jen můj pocit odhalování se. Jedním z dalších je vyhnutí se konfliktu. Nebojím se až tak, že bych argumentačně neustála konfrontaci s jiným názorem, ale spíš nechci riskovat vyhrocení až agresi některých lidí z odlišné politické líhně.
Aniž by se to mohlo zdát, jsem totiž od přírody člověk spíše nebojovný. Podle mých přátel dokážu sice vyjádřit svůj názor poměrně pregnantně a možná i razantně a zároveň se ho snažím vždy podpořit nějakými věcnými či logickými argumenty, ale na co nejsem připravená, je boj. A nezřídka střet s blbostí. A lidskou omezeností. A zjednodušení jen na černou a bílou.
Myslím si totiž, že názorové spektrum by mělo být barevné jako duha. (I když v případě české společnosti je to spíš 50 odstínů šedi). Pokud jsme byli ochotni trochu slevit z kvality a čistoty kandidátů, v tomto ohledu si volič měl poměrně z čeho vybrat. Jenže v případě, kdy volíme už jen mezi dvěma subjekty a není to absolutní srdcovka, lehkému kalkulu a tomu neblahému zjednodušení se člověk přeci jenom nevyhne.
Bezhlavé padnutí do volební náruče jednomu z prezidentských kandidátů není můj styl. Potřebuju k tomu poměrně důsledné námluvy. Z náborových tanečků letošních prezidenských kandidátů se mi hlava dlouho nezatočila, čekala jsem pořád na nějakou omračující figuru. Ta se ale nekonala, respektive ne tak, aby se mi podlomily nohy a bylo jasno. Až po prvním kole, kdy se peří soků dost vybarvilo. Tedy aspoň jednoho z nich.
A co že mě u obou těch kohoutů na kolbišti zaujalo? Zdánlivé banality. Ale tak už to někdy v námluvách bývá.
AB
Na neverbální i verbální projevy Andreje Babiše si člověk už nějak (těžce!) zvykl, je to taková jeho Joker značka. Ovšem Andrejovo duchovní procitnutí na poslední chvíli (i když tvrdil, že do svatostánku chodí již měsíce) a obrys maličkého Pražského Jezulátka v kapse jeho kalhot, to už mi přišlo jako černý humor z pera geniálního tandemu Prušinovský & Kolečko. Bylo to tak neskutečné, že jsem na chvíli připustila, že AB si umí sám ze sebe udělat legraci. Jenže tenhle marketingový (ú)krok byl míněn úplně vážně a pominu-li lapsusy závažnějšího charakteru, jako hlásání míru za každou cenu (i za cenu porušení mezinárodních úmluv), stal se pro mě největší trapárnou kampaně.
PP
I moje námluvy s Petrem Pavlem byly zpočátku velmi opatrné. Časem se mě paradoxně zmocnil vůči němu spíš takový ochranitelský přístup. Přišlo mi totiž, že všichni PP zbytečně poňoukali k větší aktivitě, emocím, a právě i agresi ve svých vystoupeních. Jak jsem byla ráda (a nakonec možná i mnozí ti našeptávači), že PP tyto hlasy nevyslyšel a zůstal takový, jaký je: sporý, málomluvný, introvert. Myslím si, že z tohoto přístupu se časem stane také značka a nebude iritovat všechny ty, co mají pocit, že se má jen mluvit, mluvit, mluvit a nic nesdělovat či rozdávat hollywoodské úsměvy, chechtat se a dělat jiná laciná jiná gesta a – nic.
Je rozhodnuto. Máme prezidenta.
A neodpustím si – hele, ženy, pokud se trochu zpřízemníme, nemůžeme popřít to, co už si vrabci na střeše Hradu štěbetají: že ten náš nový prezident je přeci jenom Pašák, kterého mají rády foto objektivy a jehož podobizna bude v našich školách konečně ozdobou.
