S časem navíc, který nám byl „nadělen“ nouzovým stavem v důsledku koronaviru, nakládá každý jak umí a může. Není divu, že většina z nás dělá teď i spoustu věcí nad rámec těch obvyklých – dočítáme rozečtené knihy, opravujeme dlouho rozbité věci, díváme se na filmy, které nám kdysi doporučili přátelé, vyklízíme kouty s harampádím, prohlížíme si dávno zapomenuté fotky, učíme se konečně španělštinu...
Zatímco k těmto novým činnostem přistupujeme s vědomím, čili „vědomě“ (Hergot, už dlouho jsem se přece chystala naučit se španělsky), ty obvyklé obyčejné rutinní činnosti spojené s chodem domácnosti či s běžným pracovním životem, co už máme jaksi zažité. děláme vesměs automaticky. Ale právě při těchto činnostech můžeme v současné době nejvíc chybovat, když k nim přistupujeme nevědomě.
Dělám, nevím co, jsem, nevím kdo
Vybavuje se mi jeden typický obrázek situace z běžného pracovního dne, když jsme chodili s kolegy na oběd.
Do restaurace přichází muž, tipuji manažer. Na uchu má mobil a otázku na volné místo k obědu řeší s číšníkem mezi hovorem na druhé straně aparátu. Sedá si a těkavě se rozhlíží, hovor pořád běží. Z kapsy vytahuje tablet a jednou rukou ho uvádí do provozu. Zopakuje do mobilu e-mailovou adresu a odešle zprávu. Skončí hovor (patrně s klientem) a vytáčí manželku. To už u něho stojí číšník a opakuje dotaz na objednávku. Muž si přehazuje mobil k druhému uchu, přitahuje si polední menu a za stálého hovoru s manželkou a řešení problému docházky syna do školy praktikuje kurz rychločtení. Pak vyhrkne na číšníka „trojku a pivo“. Číšník se omlouvá, že „trojka“ už není, a nabízí mu zbylá jídla. Manažer bezmyšlenkovitě zopakuje „Tak trojku“. Mezitím, co mu číšník znovu vysvětluje situaci na trhu s jídlem, manažer uštědří manželce pidilekci asertivity a nakonec jí stejně pošle do zeleného hájíčka. Típne mobil a zkontroluje odeslanou poštu na tabletu. Všimne si, že číšník neodešel, vykulí na něj oči a zeptá se, v čem je problém? Číšník mu zopakuje znovu nabídku a manažer se plácne do čela: „Ahaaa, tak to telecí“. Zazvoní mu mobil a manažerovi se na tváři roztáhne široký úsměv. Kámoš. Půjdou na fotbal. Manažer rychle hledá v tabletu, od kolika že zápas je. Znovu hlasitý smích a na stole přistává telecí. Zkouší jíst jednou rukou a jen vidličkou, ale na telecí to nestačí. Uvolní si druhou ruku přehozením mobilu mezi rameno a ucho a začíná přežvykovat první sousto. Oči těkají, hovor plyne dál, až když mu kus masa vypadne z úst a přistane na slim košili, zbrkle pokládá vidličku a pokouší se ubrouskem sprovodit ze světa ten mastný flek. Mezi tím kleje do mobilu, kámoš asi chápe, protože se tomu nakonec oba zasmějí. Na talíři jsou ještě brambory a malý celerový salát. Muž si toho všimne, až když položí hovor s kámošem, a začne si do pusy vkládat jednu bramboru za druhou. Zmateně se rozhlídne po lokále, jako kde že to vlastně je, povytahuje obočí, asi si na něco vzpomněl, a už vytáčí další hovor, při které mu z pusy na košili přistane i brambora. Toho už si ale ani nevšimne a žvatlá s plnými ústy dál, hlučně se směje a některé intimnosti jsou slyšet až na bar. Když hovor ukončí, koukne na hodinky, znovu vykulí oči, zjišťuje, že talíř je prázdný, zvětralé pivo ani nezaregistruje a zdviženou paží se hlásí o účet. Když platí kartou, na uchu už má další hovor a bez rozloučení spěchá k východu. Číšník na něj volá s tabletem v ruce, ale on nereaguje, tak za ním personál běží a vráží mu tablet do ruky. Manažer se zapřahuje do davu na ulici a mizí.
Je nanejvýš zřejmé, že tenhle člověk ani netuší, co jedl, co (ne)pil, ani kolik za to zaplatil. Pár kroků od restaurace už by asi ani neuměl odpovědět, kde obědval. Nebyl svými myšlenkami u oběda, nebyl tzv. v sobě. Nechoval se vědomě.
Vím, chráním
Princip vědomého chování je vlastně velmi jednoduchý - být svou myslí při tom, co právě děláme . Takový přístup ke každodenním činnostem by mohl být v současné situaci návodem, jak ochránit sebe i své blízké před nákazou. Mít pod kontrolou svoje činy, to se teď počítá dvakrát.
Uvědomila jsem si to, když jsem nedávno byla povolána z práce „z domova“ zpět do kanceláře v Praze. Jaké všechny situace a rutinní úkony zahrnuje jedna cesta do práce? Činnosti, nad kterými za jiných okolností už vůbec nepřemýšlím. Cesta na nádraží v roušce, opatřit si jízdenku znamená sahat na mince a stisknout mnoho tlačítek na automatu. Aha, tak rukavice. Průvodčí, takže připravit si jízdenku – kde jí mám? V peněžence. Peněženku jsem ale měla v ruce už včera při nákupu, tak rukavice ještě nechávám. Pak i rukavice sundavám a myji si ruce dezinfekcí. Zvoní mi mobil, beru ho, ale - mobil jsem měla taky včera na nákupu a ukazovala v něm kartu. Tak znovu dezinfekce mobilu i rukou. Výstup z vlaku znamená sáhnout na další tlačítko. Pán přede mnou čeká, až to udělám já. Zapomněla jsem si nasadit nové rukavice, tak mačkám rukávem. Beru si je až před vchodem do budovy, výtah, sundavám rukavice až po odemčením kanceláře. Uf.
Připadá vám to jako paranoia? No, mohlo by se to tak zdát. Jenže fungujeme v čase pandemie a já mám doma člověka mně blízkého a zároveň druhu nejohroženějšího - devadesátiletou maminku. Abych nejen jí nevystavila nebezpečí nákazy koronavirem, musím si sakra uvědomovat, co dělám, na co sahám, s kým se stýkám, jak funguji. Učím se chovat vědomě.
Lepší časy
Když jsem hledala na pandemii koronaviru nějaká pozitiva, světe div se, nacházela jsem je. Jeden z nich jsem již zmínila ve svém příspěvku Koronavirus – lidstvo v bodě 0. A čas patrně vyjeví další. Okolnosti si žádají chovat se vědomě. A vědomé chování nás posouvá k duchovní zralosti. Proto berme dobu pandemie jako trénink vědomého chování, jenž se hodí do každé doby, i té lepší, která bezpochyby přijde.
