Tak já musím. Musím zareagovat na svého redakčního kolegu Pavla Pulkrába a jeho článek, nebo spíš dotazník ke kauze Dominik Feri, FERI - MeeToo po Česku.
Už jsem se na těchto stránkách nad tím zamýšlela v příspěvku Metoo. A ačkoliv jsem v něm jinými slovy napsala, že žena by měla zhusta používat intuici a pomocí ní rozpoznat, kdy tzv. jde už do tuhého, že všem nežádoucím hrátkám a nechtěnému sexu téměř vždy předcházejí nějaké signály, že je třeba včas zapnout záchranné brzdy a nezkoušet, jestli moje NE potenciální sexuální mašinu zastaví anebo jí přemůžu, celá tato kauza posunula moje myšlení někam jinam, možná dál.
Musím souhlasit s tím, že NE znamená skutečně NE, a to i kdybychom ho my ženy nevyslovovaly dostatečně nahlas. A dodám ještě překlad pro nechápavé: dvakrát, třikrát vyjádřené NE už znamená „odprejskni, hňupe“, bez ohledu na decibely. Ovšem tohle NE má zaznít také dostatečně brzy, aby bylo oběma jasné, že pokušení končí a sex se nekoná.
Pominuli geneticky výjimečně zdatné ženské jedince či zápasnice MMA, všem je zřejmé, že k přemožení soupeře fyzicky, evoluce vybavila lépe muže. Čili pokud dojde situace už tak daleko, vlastně na „přetlačovanou“, vítěz je předem znám a nějaké NE už si my ženy můžeme strčit tak akorát za klobouk. Pokud se neuchýlíme k vášněmi rozumu zbaveného muže přemoci lstí, tzv. zbraní otroků, stáváme se obětí.
Ale my už jsme bohužel dál. Vulgární nadávky už padly, neslušné návrhy už jsme vyslechly, modřiny už máme, nechtěný sex už proběhl. Cítíme se, jak jinak, než strašně, poníženě, bolí to a hlavě máme zmatek. Jsme oběť.
A teď co? Jak to zpracovat? Co dělat? Jak dál žít?
Odborníci pracující se znásilněnými ženami tvrdí, že až 92 procent žen neudělá zhola nic, protože se cítí být vlastně samy nějakým způsobem vinny. Velká část obětí je paralyzována a výsledek je stejný – nic se nestane. Sexuální predátor běhá dál a zkouší svojí násilnickou praxi, která už mu minimálně jednou prošla. Je tu také obava žen, že jim nikdo neuvěří, že to tak nechtěly.
Právě tahle obava a fakt, že ženy se začínají vyznávat až, když nějaká“ potrefená husa“ zakejhá a aféra se provalí, mě vede k zamyšlení – proč? Proč si najednou všechny ty holčičky rozvzpomenou, že jim Feri řekl něco nevhodného, že jim dával neslušné návrhy, že si na nich vymohl sex přes jejich NE? Proč se neozvaly hned, dřív a šikují se do stáda poražených jehňátek?
Možná je to otázka sebevědomí (sebeuvědomění). To se v případě jedince někdy buduje celý jeho život, sebevědomí ženského společenství se buduje teprve několik desetiletí. A proto možná pořád kulhá. Takové to přidám se, až někdo zvedne ruku, ale sama….
Společenské postavení žen se stále vyvíjí a roste; ženy zastávají vysoké funkce, dosahují neskutečných úspěchů, i jejich přístup k mateřství se mění a posouvá… přesto si my ženy jako jedinci někdy schováváme svoje prohry a ponížení do chvíle, kdy se opřeme o masu stejně postižených. Smutné.
Bude to tedy evidentně ještě dlouhá cesta, kterou bude muset naše společnost urazit, aby se každá jedna oběť jakéhokoliv bezpráví bez obav svěřila a domohla svého zadostiučinění, a to i SAMA, bez stáda! Je toho ještě hodně, co musíme udělat, aby se ženy nebály přiznat si, že se staly obětí, že neměly dost síly se ubránit se (to není divu!) a podlehly.
Jak je asi zřejmé z mých předešlých článků, nejsem žádná bojovnice za ženská práva či feministka (i když někteří to o mě tvrdí), také ovšem nejsem ráda oběť. Jsem zastáncem vyjádření jasného NE ve všem, co není slučitelné s mým přesvědčením, ale také jistého šestého smyslu. Chcete-li intuice, která se má trénovat a používat, pokud jsme toho schopni, a uplatnit ji všude tam, kde rozum kulhá. A stejně tak jsem zastáncem budování ženské osobností a odvahy přiznat si chybu a poslat svojí zkušenost s ní dál, třeba kvůli těm po nás.
